Zvon pod jednou střechou

„Pracuji ve Valašském Meziříčí, ateliér mám v Březové u Olomouce, ale považuji se za Ostraváka, protože jsem tam vystudoval,“ vypráví osmadvacetiletý výtvarník Jaroslav Koléšek. Pozorní milovníci výtvarného umění by si možná vzpomněli na jeho samostatnou výstavu v Klatovech či účast na zlínském salonu, hlavní město ale v jeho uměleckém životopise prozatím scházelo. Jeho sochy mohou Pražané vidět až teď: spolu s třiadvaceti dalšími výtvarníky vystavuje od minulé středy na čtvrtém ročníku Bienále mladého umění Zvon 2002 v Domě U Kamenného zvonu. Koléškův životní místopis není zmiňován náhodně: příjemným překvapením letošního, v pořadí už čtvrtého Bienále je totiž především skutečnost, že se mladé talenty rozhodlo hledat spíše v regionech než v umělecké metropoli.

Konec erotiky

Tradici bienále Zvon založili v roce 1994 kunsthistorici Galerie hlavního města Prahy Karel Srp a Olga Malá a první tři ročníky se odehrály v jejich plné režii. „Tenhle typ umění se tehdy prezentoval jen v alternativních prostorách a my jsme mu chtěli poskytnout prostor v oficiální instituci,“ vzpomíná Karel Srp na plány, se kterými před osmi lety představoval tehdy ještě nepříliš známé umělce jako Kateřinu Vincourovou či Veroniku Bromovou. Do kamenných galerií se tak kromě nových jmen dostaly i aktuální výrazové trendy, využívající například videoinstalace, počítače či pokusy o „propojení objektů s diváky“. Každý z devíti vystavujících se po bienále dočkal ještě samostatné…