Dušezpytný triptych

Ví bůh, jaké všechny tajemné či prosté motivace a touhy stojí za literárním nebo obecně uměleckým tvořením. Nevyzná se v nich často ani sám tvůrce, natož aby jim měl rozumět čtenář. Ale to on si musí ve své samotě s knihou klást otázky, k čemu, pro koho a proč vůbec ta věc byla sepsána, jakému vzdálenému účelu měla posloužit, proč tolik námahy do ní bylo investováno. Následující tři knihy takové otázky vyvolávají, přičemž dvě z nich odpovídají naštěstí samy za sebe - svou kvalitou. S první však bude potíž, proto je jí věnováno více místa, i když o nepovedených knihách by se prý mělo mlčet.

Divadlo hysterie

Beletristická tvorba Martina Komárka (nar. 1961), známého a výrazného komentátora předních českých novin, je takovou neproniknutelnou záhadou. Právě proto, že Komárka-novináře bylo a je těžké přehlédnout, byla pravděpodobně přehlížena jeho dosavadní produkce prozaická (romány Dřevěná panenka, 1991 a Mefitis, 1996), neboť ten, kdo se s ní seznámil, byl zaskočen její, decentně řečeno, problematickou úrovní. Mohl jeho knihy vnímat buď jako plod novinářských ambicí, potvrzujících představu (ostatně většinou mylnou), že každý redaktor touží napsat knihu, anebo jako cosi, o čem je lepší zatím mlčet, protože nepovedly-li se dvě knihy, neznamená to, že se nemůže povést třetí. Komárkův třetí román, nazvaný sloganovitě Králíček vám dodá lesku, je však už pár měsíců na světě, tvoří ho přes čtyři sta stran, a protože ho provází podobné ticho (s výjimkou…