Od apatie k neklidu

Minulou neděli v Bělorusku proběhly parlamentní volby. Skončily naprostým fiaskem, neboť z 260 poslanců bylo zvoleno pouhých 17. (Další kolo má následovat 28. května.) Větší význam než samotné volby však mělo paralelní referendum. Běloruští voliči odpovídali na čtyři důležité otázky: šlo o rovnost postavení běloruštiny a ruštiny, o novou státní symboliku (respektive o návrat ke staré symbolice z doby SSSR), o hospodářskou integraci země s Ruskem a o právo prezidenta rozpustit parlament. Výsledek zněl čtyřikrát jasné ANO. Tím se jen posílil názor, že Bělorusko je jakýmsi modelem, na němž lze názorněji než jinde pozorovat, jak se - v mezích zákona - některé postsovětské země postupně sbližují s Ruskem.

Nejvěrnější z věrných

Bělorusko, třetí ze slovanských republik někdejšího SSSR, bývalo v dobách sovětského impéria pokládáno za „nejvěrnější a nejspolehlivější“ součást svazu. Disent tu byl méně výrazný než v Rusku nebo na Ukrajině a každý pokus o projev nespokojenosti byl tvrdě potlačen. Poněkud výraznější opoziční silou se na sklonku osmdesátých let stala Běloruská lidová fronta Obroda v čele se Zenonem Poznjakem, její síly však nepostačovaly. Jednou z příčin byla skutečnost, že za druhé světové války přišlo Bělorusko téměř o třetinu svého obyvatelstva včetně duchovní elity. Dalším důvodem byla rusifikace, prováděná nesporně úspěšněji než například na Ukrajině, ačkoliv tu nesídlila výrazná ruská menšina (jen asi 20 %).Mezníkem v dějinách Běloruska…