Když vyjde slunce, krysy neotravují

V jihovýchodní Asii existuje sekta, jejíž členové žijí společně s hady. V Československu zase existuje vrstva, jejíž členové žijí mezi potkany. První jev je výlučně náboženské povahy, ten druhý spíše společenské. V obou případech lze ale říct, že je to otázka gusta - aspoň do jisté míry.

Hlavní nádraží, leden 92, 19:00 středoevropského času

Iron neboli Okena je prý chutný nápoj. „Už jsem několikrát vyfocenej před Němcema a Angličanama, jak piju Iron Maiden. Dostanu za to vždycky pár šupů,“ chlubí se třicetiletý muž, bývalý baskytarista brněnské skupiny Kern. Dává si pořádného loka modré tekutiny. „Na vojně sme to aspoň cedili přes chleba. Teď tolik chleba nemáme, tak nám slzí oči, pálí jazyk, ale chlastáme to jako vodu. Zvykli jsme si.“ Petr a jeho kamarád Jarda jsou nejstaršími obyvateli pražských nádraží. Potkali se na Wilsoňáku před dvěma lety. Rádi si s každým promluví. Stačí malá oběť: koupit pár piv a krabičku cigaret.

Jarda se hrabe v kapse. Je to ale pouze formalita. Ví, že tam nemá ani vajgla, dokonce ani tabák z vysypaných cigaret. Nabídnul jsem mu svoje. Sirky nachází hned. Dokud se mu nikotin nedostane do celého těla, dívá se na zem, potom na tabuli s příjezdy a odjezdy a nakonec do stropu.

Rozhlížím se. Jeden muž leží na zemi, čtyři Romové hrají s jeho kloboukem fotbal. Další se snaží prodat plyšového psa, kterého zřejmě našel v popelnici. U dveří stojí stará žena. "Dvě koruny, dejte mi dvě…