V DALŠÍM KOLE ROZBIJEME I MAFIE
Musíme docílit toho, aby školství bylo pestré, abychom zlomili snahu starého režimu vymodelovat všechny lidi uniformně podle jednoho, do jisté míry pochybeného vzoru.
O jaké hlavní myšlenky byste chtěl opřít návrh nové soustavy školství, který, jak jsme slyšeli, hodláte vypracovat o prázdninách, kdy snad budete mít víc času?
Musíme docílit toho, aby školství bylo pestré, abychom zlomili snahu starého režimu vymodelovat všechny lidi uniformně podle jednoho, do jisté míry pochybeného vzoru. Dost se to dařilo; například všichni maturanti umějí prakticky totéž. Nejsou schopni se učit také jeden od druhého. Tenhle uniformní systém musíme rozbít.
Škola by měla zajistit jakési povinné penzum znalostí. První stupeň musí děti naučit číst, psát a počítat a samozřejmě rozumět tomu, co čtou. A dát jim základní vlastivědnou orientaci. Děti v národní škole by měly mít čas na to, aby si mohly hrát. Doma by se tedy měly učit jen minimálně. Nebudeme předepisovat, jak se má učit. Např. ve 3.třídě by dítě mělo zvládnout násobilku. Ale musí být zcela věcí učitele, jaký způsob použije. Jistě ten, se kterým má nejlepší zkušenosti.
Na druhém stupni už děti musejí především být schopny číst knihu. Povinná četba by měla být dána podle individuálních schopností a vlastností dětí. To znamená, že nebudou všichni páťáci číst Babičku, ale každému se předepíše to, o co projevuje zájem. A klidně bych dal dvanáctiletému klukovi za povinnou četbu mayovku, ať mně o ní pak vypráví. Jen když mu ukážu, jak je hezké vzít knihu do ruky. Potom už záleží na učiteli, aby ho vedl dál.
Na školách by se nemělo učit jenom z učebnic,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
