Bílá místa

Co všechno dobrého nám odepřeli, čemu jsme se vyhnuli sami - za posledních čtyřicet let i dříve. Pamětníci, kritičtí duchové a exulanti, pomozte nám identifikovat bílá místa naší kultury a civilizace.

Jazyk zahnaný do kouta

Posvátným kánonem našeho jazyka jsou Pravidla českého pravopisu, pravopis sedí na trůnu jazykovědy. Po Zaorálkových Lidových rčeních, která stihl vydat ještě před únorovým převratem, vyšel až v roce 1983 první díl Slovníku české frazeologie a v roce 1986 Hubáčkův tenounký slovník slangů. Kde je úcta, jaké se u Angličanů a Američanů těší jejich idiomy a slangy. Vše, co je „mimo normu“, zůstává vytěsněno: bilingvismus česko-slovenský i emigrantský, pohraniční kreolismy, dětský folklór. Místo aby žasli nad neprobadatelností jazykové skutečnosti, češtináři s tělocvikářskou píšťalkou si udávají rytmus svého běhu na místě v přesvědčení, že skutečnost se nakonec zlomí a začne skákat podle nich.

Nezůstalo u češtinářů. Pera namočeného v červeném inkoustu se chopil nejeden redaktor a kromě politických narážek a vulgarismů mýtil veškerá cizí slova, archaismy i neologismy. Všechny překonala jedna soudružka šéfredaktorka, jež svou nechuť k vylomeninám rozšířila i na zdrobněliny a podvakrát mi v korektuře opravila slovo „krbeček“ na „malý krb“ - upozornění, že je to etnografický pojem pro vstup do komína, do něhož se umisťují louče, jí v tom nebránilo.

Naštěstí jsou tyto projevy opičí lásky k jazyku spojeny s oficialitou a prostý…