Monolog z D. A. studia

Jako skupina jsme se dali dohromady před nějakými pěti, šesti lety. Je nás osm a jsme si rovni po všech stránkách, ne jako v ateliérech, kde je třeba architekt Prager, pak dlouho nic a pak ostatní. Pracujeme společně, dělíme se o rizika. Malé nezávislé studio nám umožňuje si často dlouze do noci povídat o tom, co by se dalo v téhle době dělat, a vede nás to někdy k tomu, že se přiblížíme k určitým kořenům věci.Architekt by neměl moc filozofovat, měl by kreslit a říkat věci skrze baráky, skici, technický plány. Ale alespoň v tuhle chvíli jde o takové uvedení věcí na pravou míru.Máme pocit, že pravá míra se začala ztrácet v té divné době po skončení první světové války. Začala krize politiky, krize světového názoru. Přesně v téhle době se objevily funkcionalistický urbanismus, Aténská charta. Prosazoval se názor, jak má město vypadat, začalo se mluvit o funkcích. Co to je ta funkce, je dost problematické. Začalo se pochybovat o tradičním městě, ale především se začala vytvářet představa jakéhosi hygienicko-funkcionalistického rozdělení všech věcí. Myslím si, že není náhodou, že to bylo přesně v době, kdy vznikaly komunistické strany, kdy se etablovala III.Internacionála.

Je to určitá zpupnost ducha, který si myslí, že se dá všechno naplánovat, všechno pochopit. Odmítala se historie a zkušenosti a lidi se domnívali, že po té strašné krizi, kterou cítili po první světové válce, se všechno dá udělat znova. A protože tu nebyla žádná zelená louka, na které by se to…