Před 220 lety se rozpadla říše, která z nás kdysi udělala součást Západu

Letopočet s číslem 1806 nevypadá jako ten, který by se nám měl při hodinách dějepisu vrýt hluboko do paměti. Asi bychom teď nechtěli stát u tabule a sypat z rukávu, co se tehdy stalo nebo jak vypadal český stát. Na mapě Evropy měl zřejmě výraznější postavení, než na jaké jsme zvyklí dnes. Důvody ovšem nebyly tolik vzdálené od těch, které řešíme i my.   

V roce 1806 měla země za sebou teprve nedávnou „bitvu tří císařů“ u Slavkova, kde Napoleon porazil rakouskou i ruskou armádu a děsil starý kontinent. České království mělo téměř stejné území jako dnes a stejné hlavní město. Už čtrnáct let zde z Vídně vládl vnuk Marie Terezie, král František I., rodák k Florencie, o němž se traduje, že se rád vydával na procházky městem a odpovídal běžným lidem na pozdrav. 

Také ale prohrává s hlavním mocenským rivalem své doby – Napoleonem Bonapartem. To má i formálně mocenské důsledky. V reakci na Napoleonovo přijetí císařského titulu se František v roce 1804 prohlašuje za rakouského císaře a krátce nato dělá rozhodnutí, které sice nemá na české země – tehdy byly součástí Rakouska – bezprostřední vliv, ovšem symbolický rozhodně ano: uzavírá klíčovou etapu, která do té doby formovala vývoj českého státu a z níž těžíme dodnes. 

Začátkem srpna 1806 se totiž František rozhoduje, že vzhledem k Napoleonovu obsazení Německa ztrácí jeho titul císaře Svaté říše římské smysl a říši prohlašuje za zrušenou. Tím se rozpadl státní útvar, který téměř osm set let kultivoval České království jako podstatnou součást západní Evropy. Nyní, přesně 6. srpna, uplynulo od rozpadu 220 let.