Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost 30 let Respektu • 1991-1995

Kdo byl důležitý, ten nás četl

S bývalým šéfredaktorem Vladimírem Mlynářem o časopisu pro elity a tahu na bránu

Vladimír Mlynář
Vladimír Mlynář • Autor: Milan Jaroš

Jak jste se dostal do Respektu?

Díky Ivanu Lamperovi. Ještě před listopadem 1989 nás seznámil Václav Havel, ve své snaze propojovat různé světy napříč disentem. A Ivan byl tehdy s Jáchymem Topolem a Sašou Vondrou vydavatelem Revolver Revue a já jsem reprezentoval samizdatové Lidové noviny. Takže jsme na sebe museli přirozeně dříve či později narazit.

Vaše první schůzka se ale prý tehdy příliš nepovedla…

Matně si vzpomínám, že jsme si ostřeji vyměňovali názory na tehdejší roli opozice. Ale potom jsme se po revoluci spřátelili a já jsem zakládal, spolu s dalšími, Lidové noviny. V roce 1991 jsem odjel do Spojených států, kde byla moje matka velvyslankyní a strávil jsem tam skoro rok. A došlo mi, že se nechci vrátit do Lidovek zpět, protože jsem měl jiný názor než tehdejší vedení na to, jak dělat žurnalistiku. Respekt se mi líbil už v prvním okamžiku a po návratu jsem dostal od Ivana nabídku. Takže jsem s velkou radostí a úlevou opustil Lidové noviny a nastoupil tam.

Byl to sevřený časopis, texty měly logiku, směr, styl a názor na svět.

Tweetni to

Co vás na Respektu lákalo?

Byl vyhraněně názorově čitelný, byl redigovaný pevnou rukou Ivana a Tomáše Pěkného a na textech to bylo poznat. Byl to sevřený časopis, texty měly logiku, směr, styl a názor na svět. Byl o něco radikálnější, než jsem byl tehdy já, ale bylo mi to sympatické. A také jsem tam cítil novinářské charisma a tah na bránu. Vždycky mě lákalo prostředí, které neustále motivuje člověka, aby se zlepšoval.

Jaký to byl tehdy názor?

V politice ostrý antikomunismus a v ekonomice liberální pohled na svět. Byla to vzrušující doba, to se nedá s dneškem srovnat. Byli jsme plní ideálů, věřili jsme ve spoustu věcí a současně jsme se učili žurnalistiku. Nikdo z nás to předtím moc neuměl. Samozřejmě že jsme byli v mnoha oblastech, asi zbytečně příliš sebevědomí a mysleli si, že jsme chytřejší než tehdejší ministři. Což jsme asi nebyli. Ale myslím, že jsme měli náboj a poměrně velký politický vliv. Respekt sice neměl velký náklad, ale každý důležitý člověk v zemi ho četl, i ti, kteří nás nesnášeli. Byli jsme mladí, radikální a mysleli jsme si, že víme věci nejlépe. Dnes bychom možná spoustu věcí udělali jinak, ale tehdy jsme prostě neměli žádné zkušenosti.

Jak jste se učili novinařinu?

Byli jsme všichni za komunismu topiči nebo manuální dělníci. Bohudík do Česka jezdili po revoluci lidé ze Západu. A my k nim. Já jsem v Americe během toho roku jezdil i po jejich novinách. Vlastně si myslím, že všichni rozhodující lidé z tehdejšího Respektu byli na nějakých stážích v zahraničí. Doma jsme měli dva novinářské guru – Ivana Lampera a Tomáše Pěkného, který byl v redakci zdaleka nejstarší a jediný zažil v šedesátých letech nějakou normální redakci. Tomáš nás učil redigovat a Ivan je asi největší novinářská osobnost, jakou jsem v životě potkal. Uměl vždy pregnantně pojmenovat podstatu problému. Naučil nás, že každý autor článku má vědět, co chce přesně napsat. Nutil nás přemýšlet nad podstatou problému, o kterém píšeme. Třeba velmi vyostřeně, třeba velmi kontroverzně, třeba jenom z jednoho úhlu pohledu, ale z hlediska žurnalistiky přitažlivým způsobem.

Společná cesta

V roce 1994 jste po Ivanu Lamperovi převzal vedení a stal se v osmadvaceti nejmladším šéfredaktorem Respektu. Váhal jste, jestli tenhle post vzít?

Možná jen velmi krátkou dobu. Byl jsem tehdy zástupce šéfredaktora a dalo by se říct, že asi Ivanův nejbližší spolupracovník. Volba na mě padla asi proto, že jsem v sobě spojoval kombinaci nějaké profesionality a ambice. Rozhodně jsem se nestyděl a bavilo mě veřejně vystupovat. Všichni ostatní, kteří by připadali v úvahu z hlediska zásluh a zkušeností v logice věci, jako Tomáš Pěkný nebo Zbyněk Petráček nebo Honza Macháček, byli tak trochu introverti. Respekt se pomalu stával institucí, takže bylo nutné chodit do médií a na různé veřejné debaty.

Měl jste tyhle ambice, už když jste do redakce přicházel?

Tak nikdy jsem nebyl úplně tichá puťka v koutě, takže všude, kde jsem byl, jsem se buď nějak prosadil, nebo jsem šel někam jinam. Ale že bych to měl takto předem nalinkované, to určitě ne.

Jak vlastně redakce tehdy vypadala? Kdo v ní vynikal?

Klíčoví byli tehdy Honza Macháček a Zbyněk Petráček. Honza tím, že přinášel investigativní a ekonomické věci, Zbyněk vedl zahraniční rubriku a byl to jediný člověk, kterému nikdo moc neredigoval články, protože to nebylo nutné. Zcela jistě důležitý byl Jaroslav Spurný, ale i spousta dalších jako Jindra Šídlo nebo Tomáš Němeček. Tou redakcí prošlo strašně moc lidí. A nesmíme taky zapomenout na grafiky, na Michala Singera a na Pavla Reisenauera. Co je zajímavé, zpětně viděno, že jsme tam tehdy až na výjimky neměli žádné holky novinářky. Byli jsme zcela genderově nevyvážená redakce.

Jak byste definoval vztah médií a politiků v prvních letech po revoluci?

Jako novináři jsme měli k mnoha politikům blízko, protože tam byl společný existencionální zážitek z listopadu 1989. Navíc se skoro všichni nějak znali z období před revolucí. Měli jsme na začátku společné ideové souznění, které se ale postupně rozcházelo, jak se doba měnila. Neexistovaly ještě účelové vztahy, šlo jen o ideje a o informace. Vzájemná důvěra se postupně bortila, jak se ty naše ideje a ideje a činy politiků rozcházely. Ale pořád tam bylo něco strašně silného, co nás spojovalo.

Co to bylo? Touha jít směrem na Západ?

Dnes by se řeklo národní konsenzus: kapitalismus, svoboda, demokracie, cesta na Západ. Všichni měli tohle společné, i když spolu nesouhlasili. Až postupně jsme se učili, že máme politiky kontrolovat, i když jsou to naši bývalí kamarádi. A politici se složitě smiřovali s tím, že o nich píšeme kriticky, i když jsme jejich kamarádi z revoluce.

Jak jste jako šéf vnímal roli Respektu ve společnosti?

Chtěl jsem vést časopis pro intelektuální elitu. Moc jsme tehdy neřešili, co si o nás myslí „normální“ lidi. Měli jsme uvnitř redakce heslo, že to je „časopis, kvůli kterému stojí za to kácet stromy“. Asi jsme tím chtěli říct, že Respekt je něco, co „stojí za to číst“.

Těch, kdo tenhle pohled sdíleli, ale zjevně nebylo dost. Tehdy jste na tom nebyli finančně úplně nejlépe.

Ano, málem jsme zbankrotovali. To bylo někdy začátkem devadesátých let. Majetkově byl Respekt s. r. o. a všichni měli rovný podíl, byli jsme skoro jako komuna. Provozní ředitelka nás ujišťovala, že ekonomicky je všechno v pořádku, a pak jednoho dne odjela do Ameriky, na školení do The New York Times, ale už se nikdy nevrátila. Tehdy nebyly e-maily, mobily a my po čtrnácti dnech zjistili, že v té Americe zůstává a vzkazuje nám, že si máme někde vyzvednout nějaký dopis. A v tom dopise jsme si přečetli, že firma je v podstatě bankrot. Pamatuji, jak jsme seděli tehdy u Ivana Lampera doma a zoufali jsme, že končíme, protože jsme zbankrotovali. Rozešli jsme se s tím, že v pondělí ostatním řekneme, že opravdu končíme.

Ale nakonec jste to vyřešili jinak. Co se stalo?

V neděli mi Ivan volal a dohodli jsme se, že to zkusíme zachránit. Tak jsem se stal doslova přes noc na půl roku ředitelem. Moc jsem o tom nevěděl, neznal jsem účetní uzávěrku, prostě nic, ale jednal jsem podle selského rozumu. Dohodli jsme se, že prodáme dům, který jsme předtím získali pro redakci od Prahy 3, a z výnosu zaplatíme dluhy. Hodně nám tehdy pomohl Tomáš Kosta, který měl zkušenost německého nakladatele a kterého jsem znal od Pavla Tigrida. Šli jsme nakonec za Mladou frontou, kterou tehdy vlastnili Francouzi, kteří nás nakonec koupili v podstatě za naše dluhy. Asi rok nebo dva jsme pod ně patřili, ale vůbec to nefungovalo. Byli jsme pro ně takový nechtěný přívěsek. Nakonec nás zachránil Karel Schwarzenberg, který Respekt převzal a další roky dotoval. Prodávalo se tehdy asi pětadvacet tisíc výtisků. To ale nestačilo na uživení.

Ze dne na den

Co vám Respekt vzal a naopak dal?

Mým dětem vzal čas se mnou, protože jsem o víkendech pořád pracoval. Do tisku jsme totiž šli v neděli, takže já jsem byl celý pátek a sobotu v redakci na uzávěrku, přišel v neděli na oběd, a v pondělí zase zpět do práce. Ale Respekt mi dal hodně: byli jsme mladí, měli jsme ideály, věřili jsme v něco a stáli u budování české demokracie. Respekt mě naučil psát, to jsem snad úplně nezapomněl, a seznámil jsem se se spoustou lidí. A nikdy bych se nedostal do politiky, kdybych předtím nebyl v Respektu.

Váš odchod z novin do politiky rozhodně nepatří k těm, které bychom chtěli ukazovat jako vzor. Pamětníci vzpomínají, že jste jeden týden vedl poradu Respektu a druhý týden jste byl poradcem tehdejšího předsedy vlády Josefa Tošovského. Jak se to stalo?

Nebylo to správné, ale tak se to bohužel stalo. Poslední rok nebo dva jsem v Respektu cítil, že můj politický názor na svět se promítá do mojí práce. Dnes to zní možná romanticky, ale já jsem vyrostl ve světě, kde novinařina byla o objektivitě, že noviny mají referovat o tom, co se děje, skutečně objektivně, a ne jak novinář věci subjektivně vidí. Věděl jsem, že přestávám být objektivní – a že už se hlavně ani nedokážu snažit být objektivní. A současně mě politika začala nějakým způsobem přitahovat. A pak jsem dostal zmíněnou nabídku od Tošovského. A stejně jako jsem přijal tu jít do Respektu, jsem ze dne na den vzal i tohle.

Co vás v politice tak lákalo?

Chtěl jsem měnit svět a zdálo se mi, že Respekt mi na to už nestačí, že to musím jít dělat, a ne jen politikům říkat, co dělají špatně.

V politice jste ale nakonec také nezůstal.

Vydržel jsem tam sedm let stejně jako v Respektu. Vstoupil jsem do politiky s představou, že stačí myslet věci dobře. A chvilku trvalo, než jsem pochopil, že role politika je jiná než novináře. Takže jsem se v politice zpočátku choval víc jako novinář, dnes by se řeklo aktivista. Logicky jsem si nabil nos.

Jak to myslíte?

Když jsem šel do politiky, z pohledu novin si člověk myslí, že je řešení A a řešení B: A je řešení správné, B špatné – tak proč si politik nevybere řešení A? Ale když potom přejdete na druhou stranu, do politiky, zjistíte, že žádné řešení A neexistuje, že existují jenom různé verze B. Různé verze špatných řešení, z kterých si musíte vybrat. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že v politice jsou nakonec důležité jen výsledky, a ne to, jak něco myslíte.

Odchodem do politiky jste si ale definitivně zavřel dveře zpět do novinařiny.

Ano. To bylo vědomé rozhodnutí a nikdy jsem nelitoval. Vždycky jsem ctil role, ve kterých jsem pracoval, a nemám rád lidi, kteří ty role mixují. Já bych se do žurnalistiky už nechtěl vrátit. Žurnalistika, jak jsem ji já znal a dělal, ostatně již dnes neexistuje. Jsou to spíš často dojmy a pocity lidí o světě, které se vydávají za fakta, bez ohledu na fakta.

To je asi na úplně jinou debatu. Po skončení své politické kariéry jste se stal ředitelem komunikace PPF vlastněného Petrem Kellnerem. Jaký smysl má pro bývalého novináře a bývalého politika práce ve službách jednoho z nejmocnějších byznysmenů v této zemi?

Ve svém životě jsem se vždycky pohyboval směrem k nějakým výzvám; u konce každé životní etapy jsem měl obvykle pocit, že jsem došel na její konec, že mě to přestává naplňovat. PPF byla nová možnost, nová kapitola. A je ohromně zajímavá, pořád se učím a nelituji, naopak. Jednou mi někdo řekl dobrý postřeh, že vlastně ty moje životní etapy jsou různé formy dotýkání se moci. Mediální, politické, byznysové…

Žurnalistika i politika jsou ale přece jen něco jiného. Jaké to dnes je být uvnitř něčeho, co jste dříve v komentářích kritizoval?

Takhle to nevnímám. Myslím, že jsem spokojený, dokonce šťastný v tom, že jsem poznal tolik těch profesních „místností“ a v každé se něco naučil. A jestli je smyslem života dojít k nějaké, dejme tomu, moudrosti, tak prostě kráčím dál, sbírám zkušenosti. Někde vás to sežere víc, někde méně, ale být celý život jenom na jednom místě je strašná nuda.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Andrea Procházková

redaktorka, fokus

29872524_10208843909693312_4885752205986113782_o
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 362
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte