Konec hodného počasí

Mírnými svahy jihomoravských kopců stoupají k obzoru vinohrady, v polovině března ještě pusté a bez života. Vyrovnané keříky révy zatím připomínají vychrtlá zčernalá těla mimozemšťanů, jejichž oddíly po výsadku bůhvíproč uvázly v drátech vinic. Také okolní pole jsou úplně prázdná. Po nebi letí mraky, ale na déšť to nevypadá. Vítr žene jemný prach a vytváří z něj na kraji pole vlnky připomínající zmenšenou verzi přesypů na Sahaře. Brázdy vyryté před pár dny koly traktoru jsou zaváté, poryvy odnášejí vyschlou zeminu z lánu kamsi do kraje. Ptáci nezpívají, všude vládne ticho. Jako by celá jižní Morava usnula, ukolébána neobvykle teplou zimou a ochromena podivně suchým počasím letošního předjaří.

Na poli sužovaném větrem se už měla sít cukrová řepa, ale Tomáš Raška, agronom místního zemědělského družstva hospodařícího nedaleko Znojma, se rozhodl začátek prací odložit. Starosti mu dělá počasí; pršet tu nemá, a kdyby teď cukrovku zaseli, vítr jí odnese nejsvrchnější vrstvičku hlíny a rašící rostlinky zbrousí jako smirkový papír. Odklad o pár dní ale nemusí nic znamenat a zdejší farmáři zatím nepropadají pesimismu. Jarní ječmen nebo hrách už mají zasetý, čas pro kukuřici ještě nenastal.

Na některých z okolních polí se už zelená ozimá pšenice připomínající slušně vzrostlý trávník – podle Rašky je sice moc světlá, což je rovněž známka jistého nedostatku vláhy,…