Rok v českých kravínech: Stála jsem mezi těmi, které už umřely, a těmi, které to teprve čeká  

V roce 2021 jste pracovala ve čtyřech různých kravínech na různých pozicích, co vás k tomu přivedlo a proč jste si vybrala právě kravíny?

Zajímalo mě, jak fungují velkochovy, protože právě z nich pochází většina potravin, které lidé denně kupují – jogurty, sýry, máslo, mléko nebo maso. Tušila jsem, že se za jejich zdmi děje něco, co běžně nevidíme, a chtěla jsem si to ověřit na vlastní oči. Zajímalo mě, jestli jsou šokující záběry týrání zvířat, které se tu a tam objeví na veřejnosti, jen výjimečné případy, nebo běžná praxe. Kravín jsem si vybrala i proto, že jsem mohla být v každodenním kontaktu se zvířaty. Například v drůbežárně bych se nejspíš dostala jen k třídění vajec, takže bych se slepicemi skoro nepřišla do kontaktu.

Měla jste nějakou představu, co vás čeká?

Představovala jsem si, že nějak vydržím směnu, a pak, až všichni odejdou, se potichu vplížím do stáje s foťákem a budu hledat nějakou vyhublou krávu. Jenže už během první směny mi došlo, že to, co se v kravínech děje, je mnohem horší, než jsem čekala. Už samotné nahánění krav na dojírnu bylo plné spěchu, křiku a bití. A co mě šokovalo snad nejvíc, zaměstnanci se to ani nesnažili skrývat. Věděli, že jsem nová, že jsem cizí, a stejně přede mnou zacházeli se zvířaty hrubě. Bylo vidět, že to považují za naprosto běžné.

A tu vyhublou krávu jste nakonec našla?

Ani jsem ji nemusela hledat. Všechna zvířata jsou ve špatném zdravotním stavu. Stačí se podívat, jak krávy chodí, jak kulhají, mají plno oděrek, všechny jsou vyhublé, vystresované a vyčerpané. Stojí celý den i noc na kovových roštech, nemají žádné pohodlí, nechodí na pastvu. Ve všech čtyřech kravínech, kde jsem byla, měly všechny krávy průjem. To není normální. Pohybují se jen mezi špinavou halou a dojírnou, nic víc. To je celý jejich život.

Jak v kravíně vypadá běžná směna?

Každá směna začíná stejně: otevře se stáj a stájník žene krávy na dojírnu. Na prvním místě je rychlost. Jakmile usoudí, že jdou krávy pomalu, vezme do ruky tyč a bouchá do železných hrazení a křičí, aby krávy popohnal. Když se poplašené krávy zaseknou, stájník začne mlátit tu poslední ve frontě. Krávám podkluzují nohy na kluzkých roštech pokrytých výkaly, a pak přicházejí další rány, bije i ty, co právě spadly. To se děje dvakrát až třikrát denně, podle režimu farmy.

A proč ten spěch?

To je otázka, na kterou jsem za celý svůj rok v kravínech nenašla odpověď. Nedává to smysl. Ten spěch všechno jen zdržuje. Když vytvoříte chaos, krávy se zmateně vracejí, padají, musejí se uklidňovat. Celé se to tím jen zkomplikuje. Ale přesto se to tak dělo všude. Krávy jsou přitom chytrá, citlivá zvířata. Pokud mají šanci, chtějí spolupracovat. Stačí jim otevřít cestu a ony jdou samy. V klidu, svým tempem, jedna za druhou. Nemají kam uhnout, vedou je úzké hrazené uličky. Nemůžou utéct, nemůžou se ztratit. Když jsem jim později jako stájnice dala prostor a čas, bez stresu došly do dojírny, krásně se seřadily, samy věděly, kam si stoupnout. Právě to byl jeden z důvodů, proč jsem nikde dlouho nevydržela. Bylo mi vyčítáno, že krávy nechci popohánět. Jinak řečeno mlátit. 

Jak to vlastně vypadalo, když jste do kravína nastoupila? Dostala jste školení? Vysvětlil vám někdo, co kráva potřebuje a jak se o ni starat?

Ne, vůbec. Nikdo se ani nezeptal, jestli jsem někdy podojila krávu. Zaučovali mě kolegové na směně. A pokud udělali něco špatně, nebyla šance to poznat. Zootechnik jen zkontroloval, jestli jsou krávy podojené, ale už se nezajímal o to, jak se zvířaty zacházíme, jestli víme, co děláme, jestli třeba krávu zbytečně nestresujeme.

Jak dlouho kráva v takovém systému vydrží žít?

Nesetkala jsem se s kravami, které by byly starší než tři roky. Když kráva přestane „fungovat“, je nemocná nebo dojí méně mléka, vyřadí se. Což znamená: jde na jatka a je nahrazená jinou. Bylo to celé, jako by krávy nebyly živá zvířata, ale jen kusy – tak se o nich nakonec i mluví. Zůstává ve mně věta, kterou jsem slyšela hned v prvním kravíně: „My tu nemáme krávy, my tu máme výrobnu masa a mléka.“ A přesně podle toho to v českých chovech vypadá.

Jak jste jejich stáří poznala?

Na ušních známkách měly fixem napsané datum narození. Když chodily na dojírnu, začala jsem si těch známek všímat. Ze začátku jsem nevěděla, co ta čísla vlastně znamenají, a když mi to vysvětlili, začala jsem si to zapisovat a sledovat. 

Klíčovou součástí mléčného průmyslu jsou telata, bez nich by kráva podobně jako jiní savci včetně lidí neprodukovala mléko. Co se s telaty děje po porodu?

O porodnu se stará stájník, který je zrovna přítomen, tedy běžný zaměstnanec. V jednom případě šlo o člověka bez vzdělání a bez špetky empatie. Právě on byl zodpovědný za případ, který popisuji i v knize, kdy se tele během porodu přetrhlo, protože ho tahal z krávy traktorem – půlka zůstala v matce. Na směně tehdy nebyl nikdo zkušenější, žádný zootechnik, natož veterinář. 

Když tele přežije, zaměstnanci ho od matky oddělí většinou během první hodiny po porodu – záleží také na tom, v jaké části směny se tele narodí. Tele odtáhnou za nohy nebo ho strčí na vozík, na kterém ho odvezou do individuálního boxu, kde stráví samo na malém prostoru téměř bez možnosti pohybu dalších osm týdnů. Jednou se stalo, že když jsme takhle tele odnášeli pryč, matka běžela za námi – po porodu vyčerpaná, celá krvavá. Nechtěla se ho vzdát. 

Jaký typ lidí většinou pracuje přímo s kravami, dají se mezi nimi vysledovat nějaké spojitosti?

Nenašla jsem mezi nimi za celou dobu žádnou jasnou souvislost. A přitom se všichni v tom prostředí chovali velmi podobně. Venku nevypadali jako někdo, kdo by ubližoval zvířatům, ale jakmile byli uvnitř kravína, jako by spadli do jednoho mustru.

V knize popisujete brzké vstávání na směny. Jaká je samotná povaha té práce, je náročná?

Práce je náročná především kvůli směnám. Začíná se třeba už ve tři hodiny ráno nebo v jedenáct večer. Střídají se noční a ranní směny, takže to může být pro někoho těžké. Ale když jdete na směnu ve tři, ve čtvrt na deset jste doma. Máte celý den před sebou. Moderní dojírny jsou navíc technicky vybavené. Krávě se papírovým ubrouskem očistí struk, mléko se ručně odstříkne, aby člověk zjistil, zda z vemene teče mléko, a ne třeba krev kvůli zánětu, a pak už se na vemena jen nasadí přístroj a ten krávu oddojí. Ale tím, jaké chování se tam běžně toleruje – a často i vyžaduje – se z toho stává toxické prostředí. To, co je na té práci stresující, nejsou zvířata. Jsou to lidé.

Špatné zacházení se zvířaty ve velkochovech, bití, sprosté nadávky, křik, nahánění tyčemi nebo týrání telat, potvrzují i záběry ze skrytých kamer. A týká se to i dodavatelů mléka pro známé značky.

Vzpomínám si, že krátce po vydání mé knihy se objevily skryté záběry z jatek v Hraběticích. Zachycovaly, jak zaměstnanci mlátí nemohoucí zvířata, táhnou je za uši, používají tyče a elektrické pohaněče. Veřejnost byla zděšená, ministr to odsoudil jako selhání jednotlivců, ojedinělý exces, zaměstnanci byli potrestáni. Já jsem na ty záběry koukala a nebyla jsem vůbec překvapená, protože všechno, co tam bylo vidět, jsem zažila v kravínech. Úplně všechno. 

Jak si vysvětlujete, že takový systém vznikl a přes všechno to občasné zděšení dál funguje?

Nad tímhle jsem přemýšlela často a došla jsem k tomu, že stojí na třech základních pilířích. První pilíř jsou provozovatelé farem. Vedení jako takové – tedy ředitelé, akcionáři, majitelé – se v provozu vůbec nepohybuje. Většinou jde o bývalá JZD přeměněná na akciové společnosti, kde o všem rozhodují lidé, kteří krávy na vlastní oči skoro nevidí. 

Chov mají pod dohledem zootechnici, které v běžném provozu nikdo z vedení reálně nekontroluje. Pokud ignorují násilí na zvířatech – nebo se ho dokonce účastní – jaký signál to vysílá? V jednom z kravínů jsem viděla, jak zootechnik sám udeřil krávu tyčí tak, že padla na zem. To je pak těžké si někomu stěžovat nebo hledat podporu. Takže i kdyby někdo chtěl se zvířaty pracovat ohleduplně, velmi rychle pochopí, že agresivita mu projde, zatímco ohleduplnost je problém.

A další dva pilíře?

Druhý pilíř je zákon a státní dohled. V ideálním světě bych mohla, když uvidím týrání zvířete, zavolat policii nebo Státní veterinární správu. V reálném to tak nefunguje.

Vy jste zkoušela případy týrání nahlásit Státní veterinární správě?

Ano, ale jejich reakce byla většinou odmítavá nebo bagatelizující. Když jsem třeba nahlásila krávu, která měla utrženou spodní čelist, a přitom ji dál hnali na dojení, odpověď byla v podstatě: „Jedna kráva z tolika? To není důvod k zásahu.“ Stejně tak u případu přetrženého telete. Řekli mi, že podnik dostane maximálně pokutu, ale zavření provozu nebo trestní odpovědnost? S tím nemám počítat. Na farmách sice probíhají kontroly, ale ty se podle mých zkušeností hlásí předem. Takže než úřednice přijede, podnik se připraví.

Jak jste se v tom cítila?

Naprosto bezmocně. Měla jsem tam třeba krávu, která zjevně umírala – krvavá, zničená, v bolestech. A když jsem to nahlásila veterinářům, odpověděli mi, že mají poradu a přijedou až druhý den. Jenže to už bylo pozdě. Zvíře mezitím umřelo, označil se mrtvý kus a nikdo už neřešil, že tu krávu nechali desítky hodin trpět bez pomoci. V takovou chvíli si uvědomíte, že nemáte zastání nikde. Zootechnik nepomůže, vedení to nezajímá, veterinární správa pokrčí rameny. A vy tam stojíte. A koukáte. Na všechno to, co by se vůbec nemělo dít, ale děje se to denně.

A ten třetí pilíř?

Třetí pilíř je člověk, spotřebitel. Dokud lidé budou kupovat nejlevnější jogurty, vejce nebo maso, aniž by se zajímali o to, odkud pocházejí a jaká je za tím realita, nic se nezmění. Není normální, že kus masa stojí pomalu jako květák, přitom je za ním něčí život. Výrobky můžeme kupovat i od malého farmáře, který krávy pouští ven a ví, že to není jen stroj na mléko. Samozřejmě i menší farma může fungovat špatně, ale rozdíl je v tom, že pokud někdo nemá co skrývat, klidně vás pustí se podívat. Ukáže vám, jak zvířata žijí. A to už je jiný přístup než anonymní řetězec, kde zvíře nevidíte a nevíte nic.

Jak jste zvládala každodenní realitu v kravíně po psychické stránce?

Věděla jsem, že já můžu kdykoli odejít, ale ta zvířata kolem mě ne. Kvůli nim jsem tam den za dnem chodila. Mám v sobě určitý vnitřní mechanismus, že když se něco děje přímo přede mnou, umím se „zapřít“ a v tu chvíli to ustát. Pomáhala mi i jejich přítomnost a později vědomí, že musím přinést svědectví. Dělo se toho tolik – každý den se objevilo něco nového. Říkala jsem si, že když už jsem se sem dostala, musím zůstat co nejdéle a zaznamenat toho co nejvíc.

V knize popisujete situaci, kdy se vám „zapřít“ nepodařilo, moment, kdy se ve vás něco zlomilo. Co se tehdy stalo?

Skončila mi směna a já odcházela z dojírny s obvyklým pocitem úlevy. Vyšla jsem na dvůr, a přede mnou se otevřel výjev, který se skoro nedá popsat. Za vraty ležely krávy po porážce, z jejich podřezaných krků tekla krev, přitom jedna se ještě snažila zvednout nohu. Byla špatně omráčená. A před mým autem zaparkovalo jateční auto, ve kterém byly už naložené další krávy, co s vykulenýma očima koukaly ven přes mříže a všechno to viděly. Auto se otřásalo, protože se uvnitř kopaly a snažily se dostat ven. Musela jsem tou scénou projít, prokličkovat mezi těmi, co už umřely, a těmi, co věděly, že jsou na řadě. Rozbrečela jsem se nad tou hrůzou a bylo mi jedno, jestli se mi budou smát, nebo mě vyhodí. A celou cestu pryč jsem skoro neviděla na cestu. Později jsem zjistila, že ty dvě mrtvé krávy naložili k živým na cestu na jatka.

Chováte po svých zkušenostech vůbec naději, že by se tento systém mohl někdy v budoucnu změnit?

Ano, doufám v to. I když se věci mění pomalu – mnohem pomaleji, než by ta zvířata potřebovala. Lidí, kteří se začínají zajímat, přibývá. Navíc každý z nás má možnost něco změnit. Nemůžeme říkat: „Mně se to nelíbí, ale co s tím zmůžu.“ Máme možnosti. Můžeme se rozhodnout, co koupíme, od koho to koupíme. Můžeme napsat poslanci, připojit se k petici, sdílet zkušenost. Mluvit o tom s přáteli, rodinou, kolegy. Každý máme nějaký okruh lidí, ve kterém se pohybujeme. A někdy stačí i jen jeden člověk, kterého to zasáhne a který začne něco dělat. A to za to stojí. Protože zvířata si sama nepomůžou. Musíme to udělat my.

Autorka je spolupracovnicí Respektu