Ukradená lebka a moc obrazů
Fascinující sonda do doby, kdy umění ještě nebylo uměním
Když minulé úterý z baziliky v Jablonném v Podještědí – dnes už dopadený – zloděj ukradl lebku svaté Zdislavy, buď netušil, co činí, nebo to naopak moc dobře věděl. Obě možnosti jsou prachšpatné, a to zejména pro zloděje: pražský arcibiskup Stanislav Přibyl ho ostatně hned varoval, že ho za svatokrádežný čin stihne kletba.
Kdo by netušil, co všechno dávná křesťanská úcta k ostatkům světců obnáší, může teď sáhnout po knize Obraz a kult německého historika umění Hanse Beltinga. Sedmisetstránková studie naplněná ikonografickými rozbory obrazů z 5.–16. století sice není čtením pro každého, nicméně kdo si dá tu práci, zjistí, že nebýt právě kostí svatých, buď by naše současná vizuální kultura vypadala úplně jinak – a nebo by nevypadala vůbec.
Kdo ten obraz napadne…


Belting na svém životním díle pracoval v závěru osmdesátých let. A přesvědčivě tu doložil, že umělecké obrazy, jak je známe dnes, původně nevznikaly pro potěchu oka, ale byly svébytným komunikačním kanálem s těmi, jejichž podobu zachycovaly. Většina ze světových náboženství dbá na úctu k mrtvým. Hroby a ostatky bylo od počátku fascinováno i křesťanství, ale mělo to háček.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu








