Tomáš Brolík: Český národ potřebuje básně, spěchá to

Při cestách po střední a východní Evropě, kam Česko patří, je v poslední době snadné si uvědomit, jak nepostradatelné jsou básně. Jakkoliv směšně a nepravděpodobně to zní.

První příklad: Maďaři. Je možné říct, že jsou vlastními dějinami nemocní, ale nelze jejich politickým shromážděním upřít poetickou úroveň. Básně se tam dramaticky přednášejí. Klíčové verše jsou součástí politických proslovů. Je efektní zakončit svou řeč výzvou k recitaci některého z národních básníků - a poslouchat, jak desítky tisíc lidí těch pár rýmujících se slov dají dohromady.

Není nutné propadnout kouzlu nového vůdce Maďarska Pétera Magyara a věřit, že je bezchybný spasitel. Ale verše sto padesát, sto, nebo třicet let staré hrály velkou roli v budování a růstu síly, která současným Maďarskem má šanci pohnout, totiž naděje.

I v beznaději verše pomáhají. Na včera skončeném Světě knihy Respekt mluvil s česko-ukrajinsko-polskou básnířkou Marií Iljašenko o tom, jak ukrajinská literatura mluví o tamní velké válce. Mnozí Ukrajinci si ve svých sklepních úkrytech při bombardování pročítají verše známého a sovětským vězněním zabitého básníka Vasyla Stuse. Je to nejlepší kanál hněvu a vzteku, jaký je k mání. A málokterý můj ukrajinský zážitek byl tak silný jako čtení básní tamní rockové hvězdy básnění, Serhije Žadana.