Pro umírající děti je důležité cítit, že ještě něco dokážou. Proto pro ně hrajeme divadlo
S herečkou Michaelou Váňovou o paliativním divadle Vlaštovka, významu veselých vzpomínek a překládání medicíny do jazyka dětství
Když se řekne divadlo, představíme si herce na jevišti, diváky v hledišti a hru, která má začátek a konec. Vypadá takto i paliativní divadlo, jemuž se se svou organizací Vlaštovka věnujete?
Většinou tam není jeviště a hlediště, ale jsme společně v jednom prostoru. Paliativní divadlo je hodně interaktivní a specifické tím, že vychází z potřeb diváků, jimiž jsou nevyléčitelně nemocní pacienti, nejčastěji děti a jejich rodiny. Herec během hraní neustále vyhodnocuje, co se na straně diváka děje, a tomu představení uzpůsobuje. Děti jsou v různém stavu, během chvilky se jim může změnit nálada nebo energie. Paliativní divadlo má stejné cíle jako paliativní péče – tišit bolest, zvyšovat komfort, zlepšovat kvalitu života. Jako umělci v něm musíme trochu upozadit ego. Neříkat si, jak jsme dobří a jak jsme si to pěkně nazkoušeli, ale uzpůsobit všechno tomu, co se odehrává tady a teď, abychom pacienty co nejvíce podpořili.
Jak představení probíhá? Jste tam sama, nebo je herců víc? Máte s sebou nějaké kulisy?
Představení máme několik. Každé vypadá trošku jinak, ale zatím vždycky hrajeme v jednom herci a pro jednoho pacienta s rodinou, aby to mohl být komorní zážitek v bezpečném prostředí. První představení, s nímž jsem začínala, Tam, kde končí oceán, využívá leporelo s různým prostředím a haptickými vjemy, loutku tučňáka a pár dalších rekvizit jako pírka nebo pytlíčky s vůněmi. Pak máme představení Soví snění s polootevřeným stanem, kam se pacient položí a kolem něj si může sednout jeho rodina. Stan se stává takovým projekčním plátnem – pomocí stínohry a světel vytváříme atmosféru bouřky, noříme se pod hladinu moře, rozsvěcíme noční oblohu. Využíváme také další smysly – něco voní, něco hraje, cinká, na něco si lze sáhnout. Zatím jsou naše inscenace takto jednoduché, aby se daly snadno převážet. Jako vlaštovky létáme do nemocnic a domovů, takže se snažíme, aby vše bylo co nejmenší a zároveň to mělo svou estetickou kvalitu.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Demonstrace Stojíme za kulturou
Stovky studentů uměleckých oborů a zástupců kultury ve středu na pražském Malostranském náměstí protestovaly proti plánovaným škrtům v rozpočtu ministerstva kultury. Akci Stojíme za kulturou! před jednáním poslanců o závěrečném, třetím čtení návrhu státní rozpočtu pro letošní rok svolali studenti uměleckých vysokých škol, kteří tu také vystoupili se svými projevy.
Den lidových krojů v Poslanecké sněmovně
Sněmovnu v úterý ovládl folklor. Několik desítek poslanců dorazilo do dolní parlamentní komory v lidových krojích ze svých regionů. Akce nazvaná Den lidových krojů se konala potřetí. Letos ji doprovází výstava lidových krojů i ze Slovenska, Polska a z Maďarska. Poslanci se sešli ve Dvoraně v jedné z vedlejších sněmovních budov, kde výstavu zahájili. Následně se vydali průvodem přes Malostranské náměstí a Sněmovní ulicí slavnostním vchodem do hlavní sněmovní budovy. V sálu Státních aktů pak vystoupily taneční soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska.
Předseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD) se oblékl do kroje z Bystřice pod Hostýnem. Lidové kroje podle něho patří k národnímu dědictví. "I když je většina z nás už běžně nenosí, tak k nám prostě patří," řekl Okamura. Iniciátor Dne lidových krojů ve sněmovně, nynější předseda zahraničního výboru Radek Vondráček (ANO) podotkl, že letošní akce naplňuje motto Evropské unie o jednotě v růzností. "Naše kroje jsou symbolem našich kořenů, našich tradic naší identity," uvedl.
"Náš národ není velký počtem lidí, není velký rozlohou země. Ale jsme obří, co se týče rozmanitosti, kultury, tradic i krojů," řekl ministr kultury Ota Klempíř (za Motoristy), jenž dorazil v kyjovském kroji. Akce podle něho setřela rozdíly mezi koalicí a opozicí, což je stav, který by měl podle ministra vydržel déle než jedno odpoledne.
