Česku oproti Západu chybí vyšší střední třída. Po hrstce boháčů následuje propad

O tom, kolik Češi vydělávají, máme docela dobrý přehled a například víme, že ve srovnání s Němci jsou na tom výrazně hůře. O tom, kolik majetku české domácnosti vlastní a jak bohatí jsou ve srovnání s ostatními evropskými národy, však už tak dobré informace nemáme. To se nyní částečně mění díky průkopnické studii CERGE-EI z letošního ledna, která vychází z dříve nedostupných dotazníkových šetření mezi domácnostmi napříč Evropou. Ukazuje, že mediánová česká domácnost vlastní zhruba stejně velký majetek jako podobně situovaná domácnost v mnohem bohatším Německu. Může za to fakt, že většina Čechů drží majetek v nemovitostech, jejichž cena v posledních letech výrazně rostla.

Podle spoluautora studie Michala Šoltése ovšem nejde o příliš překvapivé zjištění – výsledek odráží spíše tuzemskou krizi bydlení než reálné bohatství Čechů. Mnohem důležitější je podle něj zjištění studie, že v Česku oproti Západu chybí bohatá střední třída. „Zdejší ekonomice a průmyslu tento kapitál chybí. Jde o kapitál, který by hnal nějaké rizikovější investice, inovační projekty, startupy. Chudší domácnosti pro takové investice kapitál neposkytnou,“ říká v rozhovoru pro Respekt ekonom a spoluautor studie, kterou vytvořil ve spolupráci s Danielem Münichem.

Vaše studie ukazuje, že středně situovaná česká domácnost vlastní podobně velký majetek jako středně situovaná domácnost v některých vyspělých zemích na Západě, například v Německu. A to nikoli relativně, tedy v přepočtu na místní ceny, ale v čistém jmění, které u takové střední domácnosti činí zhruba dva a půl milionu korun. Překvapil vás ten výsledek?

Kdyby ta studie měla dostat jednoduchý mediální titulek, asi by říkal, že naše střední domácnost má stejný majetek jako ta německá. Takový titulek by ale skrýval řadu problémů. Zaprvé, ten majetek máme v jiné struktuře. Typická mediánová česká domácnost, která má majetek v hodnotě těch sto tisíc eur, má osmdesát procent toho majetku v primární nemovitosti. Kdežto typická mediánová německá domácnost má relativně výrazně nižší část toho majetku v primární nemovitosti a má spoustu jiného, likvidnějšího majetku – například akcie. Když se budeme bavit o tom, jaká je možná finanční síla těch domácností, tak u té české narazíme na problém, že oni ten majetek nemůžou jednoduše prodat. Jednak to trvá nějakou dobu, musíte najít kupce, obnáší to administrativní náklady. Ale hlavně je to primární nemovitost, v níž bydlíte, takže za ni stejně budete muset hledat nějakou náhradu. Tedy buď za ty stejné peníze koupíte něco jiného, anebo půjdete do nájmu. V tom smyslu na tom bude německá střední domácnost líp, protože má jinou strukturu majetku a může použít likvidní prostředky, které má třeba někde v akciích.

Německá domácnost může prostředky lépe použít, ta česká na tom ale může být lépe s ohledem na přechod do penze, nebude mít vysoké náklady spojené s placením nájmu. Anebo ne?

To je dobrá otázka, nemusí to být ale nutně pravda. Rád používám příklad člověka, který žil od dětství v Praze na Vinohradech a teď je v důchodu. Starší paní, která bydlí sama. Má nemovitost v hodnotě třeba deseti milionů, možná i víc, ale kromě toho nic jiného a snaží se vyžít z několikatisícového důchodu. Takový člověk je v majetkovém rozdělení papírově vysoce postavený, ale má problém si koupit něco jiného než rohlík a paštiku, protože prostě nemá likvidní prostředky. Samozřejmě by to šlo řešit reverzní hypotékou, půjčkou nebo pronájmem bytu a přestěhováním se někam jinam. Ale existuje spousta behaviorálních, psychologických důvodů, proč to neudělá: lidé nechtějí opouštět místo, kde strávili celý život. Když to srovnáme s alternativním příkladem typizované německé domácnosti, která nemá vlastní nemovitost, ale drží prostředky na účtech a platí systematicky nájem, tak na tom rozhodně nemusí být hůř. Zároveň platí, že prudce rostoucí zdejší cena nemovitostí je daná jejich nedostupností a krizí bydlení, kterou jsme si tady sami vyrobili. Nebo z jiného pohledu – to, že máme relativně dražší nemovitosti, neznamená, že máme lepší nemovitosti než domácnosti v Německu.

Relativně vysoký majetek českých mediánových domácností je daný tím, že lidé vlastní nemovitosti, které často získali v restituci po roce 1989 a většinou v nich bydlí. Lidé, kteří v nich bydlí, jsou papírově bohatí, ačkoli mají často problém vyjít. To ale není nic nového. V čem je tedy vaše studie překvapivá?

Naše studie měla jednu hlavní motivaci – chtěli jsme zjistit, jaká je majetková struktura zdejší společnosti. My víme, že majetkové nerovnosti jsou obecně ve světě vyšší než příjmové nerovnosti – koncentrace majetku ve společnosti je kdekoli po světě vždycky větší než koncentrace příjmů. Zároveň toho o ní ale mnohem méně víme, protože ta data jsou těžko k sehnání. Máme relativně dobrý přehled o tom, jaký mají majetek úplně nejbohatší Češi z žebříčku Forbes 100: rodina Kellnerových nebo Michal Strnad. V médiích se často objevuje, že takových extrémně bohatých lidí máme v Česku proporčně více, než by odpovídalo velikosti země, a tudíž je u nás majetková nerovnost velmi vysoká. Nevíme ale, co se nachází pod tou úplnou špičkou, jaký majetek vlastní nejbohatší pětina společnosti. V bohatých západních zemích po malé skupině úplně nejbohatších typicky následuje skupina velmi bohatých domácností, naše studie však ukazuje, že v Česku to je jinak. Typizovaná domácnost v 80. percentilu, tedy relativně bohatá, má u nás oproti Německu poloviční majetek. Nejbohatší Češi mají srovnatelný majetek jako ti nejbohatší v Evropě, po nich ale následuje velký propad. Naše studie tedy ukázala, že oproti Západu nám tu chybí majetek vysoce bohatých domácností.

Jak se tato data podařilo získat?

V rámci projektu sběru dat, který dělá Evropská centrální banka ve spolupráci s centrálními bankami primárně v eurozóně. V roce 2021 proběhla vlna, ke které se připojila i Česká republika, takže jsme měli poprvé možnost srovnat se s ostatními zeměmi.

Co jsme se tedy dozvěděli o té skupině nejbohatší pětiny Čechů?

K těm úplně nejbohatším jsme se nedostali, ale dokážeme zachytit typizovanou domácnost na dolní hranici té nejbohatší pětiny. To nejsou vyložení boháči vlastnící velká sídla a trávící většinu času na dovolené v zahraničí. Je to domácnost, která má řekněme středně velký byt v Praze, pravděpodobně chatu někde za Prahou a k tomu nějaký finanční majetek.

Zjistili jste tedy, že ačkoli střední domácnosti u nás a na Západě jsou vesměs stejně majetné, relativně bohatí obyvatelé Západu jsou výrazně majetnější než relativně bohatí Češi. Liší se majetková struktura u nás a na Západě ještě v něčem jiném?

U nás je ta křivka relativně rovná – chudí, středně majetní a bohatí se od sebe až tolik neliší – a pak nahoře odskakuje úzká skupina nejbohatších. Oproti tomu třeba v Německu je tam vidět postupný sklon. Chudá domácnost v Německu je chudší než naše, středně bohaté jsou si podobné, bohatá německá má dvojnásobek oproti té české. Podobně to vypadá ve Francii, v Rakousku a v dalších zemích. Jeden z důležitých závěrů studie tedy je, že bohaté české domácnosti jsou v mezinárodním srovnání chudší.

Jaké to má důsledky?

Zdejší ekonomice a průmyslu tento kapitál chybí. Jde o kapitál, který by hnal nějaké rizikovější investice, inovační projekty, startupy. Ty chudší domácnosti pro takové investice kapitál neposkytnou. Podobný obrázek jako u nás vidíme i v Maďarsku nebo na Slovensku.

Kdybych to řekl nějak hodně vulgárně, chybí nám tu tedy nějaká vyšší střední třída.

Přesnější by bylo říci, že nám chybí majetek této třídy. A to vede k dalšímu zjištění naší studie, které zkoumá majetek v různých generacích. Dívali jsme se na mediánovou domácnost starší generace, lidi mezi padesáti a sedmdesáti, kteří měli celý život na to kumulovat majetek. A pak na mediánovou mladou domácnost, které je mezi třiceti a padesáti. Srovnávali jsme, jak se liší hodnoty majetku mezi oběma skupinami napříč Evropou. V Česku, na Slovensku či v Maďarsku ta starší generace má o třicet procent majetku víc než ta mladší. Když jsme to viděli, řekli jsme si OK, to zní docela uvěřitelně, měli prostě dvacet, třicet let náskok, mohli třeba kupovat byty, když byly levnější. Pak jsme se podívali do západního světa a dostali jiný obrázek. Starší domácnosti drží 250 procent toho, co ty mladší.

Výrazně více majetku se tedy na Západě koncentruje u starší generace. Jaký příběh se za tím skrývá?

Když se díváme na starší a mladou generaci v Čechách, vidíme, kolik naakumulovali majetku za svůj život. Když se ale díváme na starší a mladší generaci v Německu, tak vidíme, co ta rodina byla schopná naakumulovat za několik generací. Starší generace „jen“ spravují rodinný majetek. Ta mladá je oproti tomu chudší, ale zase ví, že to za dvacet let zdědí.

Ukazuje váš výzkum i proměnu v čase? Přibližujeme se Západu, nebo spíše vzdalujeme?

To nelze určit, naše studie je založená na sběru dat v jeden moment. Ale i kdybychom měli nějaká další data, posuny v majetkovém rozdělení jsou strašně pomalé. Tam nebude patrná větší změna za pět ani za sedm let. Anebo bude, ale nebude jasné, zda nejde o šum v datech. Kdybychom viděli data za třicet let, tak to by bylo zajímavé.

Ukázal váš výzkum něco zajímavého o tom nejchudším percentilu?

Dotazníková data extrémní okraje spektra příliš dobře nepokrývají. U té nejchudší části zároveň víme, že až do pátého či desátého percentilu téměř nic nevlastní, takže je otázka, nakolik dává porovnávání majetku smysl.

Jak by na váš výzkum měla reagovat politika? Například ve vztahu k daním, k nastavení důchodů atd.?

Byl bych opatrný v tom zakládat politiku na základě jedné studie. Lze ale říci, že nelze jednoduše srovnávat například penzijní systémy. Nemůžeme třeba říci, že uděláme penzijní systém jako v Německu, protože polovina německých domácností v důchodovém věku je zajištěná, i kdyby neměla žádnou penzi, kdežto v Čechách to tak není. Když němečtí důchodci nedostanou důchod, tak je jim to v uvozovkách jedno. Nelze zkrátka jen tak bez dalšího okopírovat systémy, které fungují jinde, protože struktura a hodnota majetku je tu jiná.

V případě Česka, kde je většina majetku domácností koncentrovaná v nemovitostech, je otázka, jak se tato hodnota bude vyvíjet dál s ohledem na stárnutí populace a vylidňování některých regionů. Například v Sudetech může hodnota nemovitostí klesat a nemovitosti tam nebude komu prodat.

Ano. Souvisí to s větší otázkou, a tou je zaostávání regionů. Nejsou to jenom Sudety, oproti Praze jsou všechny ostatní kraje ekonomicky o hodně slabší a to se promítá i do cen nemovitostí. Pravděpodobnost, že v Praze budou ceny nemovitostí klesat, je poměrně malá: Praha bude atraktivní město i v evropském kontextu. Pak jsou tu regiony, které jsou méně atraktivní. V posledních deseti letech rostly nemovitosti všude, ale v momentě, kdy bude počet lidí v Česku klesat, tak se nůžky v hodnotě nemovitostí mohou dál rozvírat. Kdo má nemovitost v Praze 9, tomu hodnota poroste. Kdo ji má někde v zapadlé obci v regionech, může velmi brzy zjistit, že to neprodá ani za hodnotu těch cihel. PAQ Research dělal mapu ukazující ceny nemovitostí v Česku a v některých horších lokalitách ty nemovitosti neměly ani cenu materiálu.

Je tedy vlastně otázka, jakou mají ty drahé české nemovitosti vlastně hodnotu…

Přesně tak. My jsme si tu udělali krizi bydlení a cena nemovitosti neodráží ani tak její hodnotu, ale ochotu trhu za ni zaplatit. Kdybychom stejnou nemovitost přesunuli třeba do Itálie nebo jižního Portugalska, tak by ta stejná nemovitost měla poloviční hodnotu. A pak bychom se netvářili, že chudá část naší společnosti je vlastně tak bohatá.

Vaše studie také ukazuje, že Češi mají mnohem míň majetku ve finančních aktivech, a když už, tak jsou to většinou bankovní účty. Proč to tak je?

Upřímná odpověď je, že nevím. Evidentně je za tím nějaká obava z riskantnějších investic, kterou vidíme i na Slovensku a v dalších postkomunistických zemích.

Když teď máme informace o rozložení majetku Čechů, jaká další bílá místa je podle vás potřeba pokrýt?

Podle mě by bylo zajímavé získat data o dědictví. Mluvili jsme o tom, že příběh západní Evropy je jiný než střední Evropy ve věkové struktuře toho, kdo drží majetek. Existují země, kde jsou dobré informace o tom, kolik jednotlivé generace mezi sebou dědí, v Česku tomu tak ale není. Zjistili bychom tím, jestli ta moje interpretace západního příběhu naznačená naší studií je pravdivá. To by pak mohlo vést k dalším otázkám.