Ranní postřeh Tomáše Brolíka: Začnete jako naděje. Skončíte blábolením o věšení lidí

Tenhle týden se rozloučí se svou funkcí polský prezident Andrzej Duda a je to pravděpodobně naposledy, co o něm uslyšíte. Pokud se tedy nerozhodnete opravdu hluboce se ponořit do polských záležitostí. To je výjimečný závěr prezidentské kariéry tohoto třiapadesátníka, muže na vrcholu sil.

Dosloužíte-li jako polský prezident, čeká vás buď úctyhodná, nebo lukrativni, nebo aspoň zajímavá budoucnost. Vidět se v čele NATO nebo nějak podobně není úplně mimo. Potenciál té funkce je zkrátka tak velký, že stačí jenom chtít. U Dudy se dlouho čekalo, kdy se konečně rozhodne ho naplnit. Kdy všem ukáže, že není jenom podřízený svého stranického šéfa Jarosława Kaczynského, že není jen figura, která díky své funkci sice vévodí žebříčkům “důvěry”, ale jedna část lidí ho nebere vážně a druhá část se mu směje.

Tyhle naděje nebo spíš očekávání jsou už dobré dva nebo tři roky plané a všem to je jasné. Není to tak, že v Andrzeji Dudovi třímají neprobuzené možnosti. Ony tam nejsou. Duda je prezident, který vyrazí na narozeniny Miloše Zemana a pak se na fotkách zjevně diví, že sedí v naprosto proruském hloučku. Který tak moc chce fotku s Trumpem, že o ní požádá kdesi v hotelu u křesel, a připraví svou zemi o možnost setkání v Bílém domě. Který se s funkcí loučí tím, že svým spoluobčanům oznámí, že se v zemi kradou volby. A že by Polsku pomohlo, kdyby občas pověsilo někoho, koho uzná za zrádce - a tím nemyslel špiony ve prospěch cizích mocností, ale úplně běžné politické protivníky.

Protože Andrzej Duda, který deset let pracoval na jednom z politicky nejzajímavějších postů Evropy, nebyl člověk, kterému nepřálo štěstí nebo osud. Byl to muž, který se na vás zadívá, tím dá najevo, že vás považuje za někoho, komu lze věřit, a pak pronese: “Prostě je fakt, že občas by se hodilo někoho, koho nemáš rád, holt popravit.”