Ranní postřeh Tomáše Brolíka: Česku a Čechům chybí básně

Maďarskému politickému životu není nic co závidět. Předvolební kampaň Fideszu, strany premiéra Viktora Orbána, je v obavě z porážky plná čirého strašení a nenávisti k Ukrajincům. “Podívejte se, Zelenský. Jestli chcete zničit náš tisíciletý národ, měl jste přijít o pár století dřív, už je pozdě,” hlásal včera, při nejdůležitějším maďarském státním svátku, Orbán. Fidesz tvrdí, že Ukrajina chce násilím svrhnout jeho vládu a Maďarsku hrozí z ukrajinské strany fyzický útok. Je to absurdní. Nic k závidění.

Ale včerejší svátek, totiž patnáctý březen, výročí revoluce z roku 1848, ten obzvlášť nabízí něco obdivuhodného. Nechme stranou, že maďarští politici, jedno jestli vládní nebo opoziční, umí mluvit. V porovnání s námi Čechy je maďarské řečnické umění o úrovně výš. Nejenže tamní politici umí mluvit souvisle a chytlavě (jedna úroveň nahoru), ale především poslouchají a vnímají své publikum a jejich projevy nevyhnutelně směřují k davovým bojovným zvoláním a mohutným potleskům (druhá úroveň nahoru). Ale především - nedílnou součástí maďarského politického slavení je poezie, přesněji řečeno politická poezie.

Na pódiu stojí herci a vášnivě recitují víc jak sto padesát let staré verše. Jejich posluchači si je s nimi polohlasem opakují. Jistě, oproti nám to mají snazší, mají Sándora Petöfiho, my žádného takhle revolučního básníka nemáme. Jeho Národní píseň s refrénem

Přísaháme / přísaháme, že otroky dál / nebudeme!