Ranní postřeh Marka Torčíka: Jsou volby, čas na prázdná slova

V posledních týdnech před volbami do Poslanecké sněmovny je téměř nemožné utéct kampaním politických stran. I mě už nějakou dobu pronásledují na Instagramu od rána do večera slogany a sponzorované příspěvky. Ceduli s vizuálem Máme plán vytahuje předseda Pirátů Zdeněk Hřib i při rozhovoru s Filipem Titlbachem pro Deník N a o něco univerzálnější heslo Teď je čas stát na správné straně koalice Spolu potkávám i na své oblíbené běžecké trase podél Vltavy. Opakuji si ta slova nahlas, určují moje tempo: Máme plán. Teď je čas stát na správné straně.

Co ale přesně ony hodnoty znamenají? Co přesně znamená „stát na správné straně“ a podobně často deklarované „patřit na Západ“? Jde o svobodu a demokracii? O empatii k druhým? Sociální stát? Nevyjadřují vůbec nic. A pokud ano, proč tedy západní demokratické státy dlouhodobě profitují z obchodu s režimy nedodržujícími lidská práva? Proč je samy porušují? Dnes už jen těžko můžeme za vzor západní demokracie považovat Spojené státy. Jejich prezident během prvních sto dní své vlády deportoval více než dvě stě tisíc lidí, uvalil nesmyslná cla na spojence, vyhrožoval anexí Kanady, a v neposlední řadě snížil daně extrémně bohatým, zatímco těm nejchudším je zvýšil. Ročně tak přijdou až o 1200 dolarů. Blíže Česku, labouristická vláda Velké Británie ponechala nepopulární limit předchozí vlády omezující sociální příspěvky pro rodiny pouze na dvě děti, zatýká propalestinské demonstranty a připravuje zákon, který podle Amnesty International výrazně omezí právo na protest. Ony abstraktní, raději nikým nedefinované hodnoty se navíc samy od sebe nepostarají o dostupnější bydlení, nevyřeší ani příjmovou chudobu.

Kampaně vládních politických stran se tváří, jako by tyto rozpory neexistovaly. Svět je nadále černobílý, a tak tu máme už několikáté volby v řadě za sebou, kdy se handrkujeme o tom, na kterou stranu patříme, jaké máme hodnoty. Korunu podobným diskusím nasazují političtí komentátoři a osobnosti mluvící o české provinčnosti, na Slovensku pak dokonce o postsedlácké a poddanské mentalitě. Jde přitom o tradici předznamenanou dnes už bájnými slovy Mirka Topolánka, který voliče ČSSD označil jako „vepřo, knedlo, zelo“.

Podobné nálepky často slouží jako zaklínadlo, jsou utvrzením – chyba není v nás, chyba je v druhých lidech. Těm, co je vyřknou, však pro vlastní zajištění a zdánlivý nadhled uniká jednoduchý fakt: pokud máte strach, že zítra nebudete mít co jíst, nějaká demokracie a její hodnoty vám mohou být docela jedno. Váš život nijak zásadně neovlivní. Slovy jednoho z mých příbuzných: „K čemu mi je nějaká svoboda, když si ani na dovolenou nezvládnu našetřit?“ Právě tahle slepá skvrna poskytuje živnou půdu autoritářství. Pocit frustrace, že na vás tradiční strany zapomněly, podbízejí se vám vyprázdněnými hesly, a nebo se vám rovnou vysmějí.