Ranní postřeh Ivana Mikloše: J. D. Vance a syndrom šikany

Americký viceprezident je v mnoha ohledech radikálnější než jeho šéf, prezident Trump. Nejen radikálnější, ale také arogantnější, bohorovnější a bezohlednější. Předvedl to v přímém přenosu i v Evropě, když hned v prvních dnech po inauguraci řečnil na pařížském technologickém summitu a následně na Mnichovské bezpečnostní konferenci. A pak přicházely a stále přicházejí další demonstrace takového přístupu a takové politiky v podání druhého nejmocnějšího člověka nejmocnější země na světě. Celý svět mohl sledovat jeho výkon během památné „tiskové konference“ s prezidentem Zelenským v Oválné pracovně Bílého domu v poslední únorový den. Vanceův hluboký despekt vůči Evropě a evropským spojencům je patrný i z uniklé komunikace na aplikaci Signal či z jeho veřejných výroků o tom, že Dánsko není spolehlivý americký spojenec a partner. Mimochodem, při pomoci Spojeným státům v jejich misi v Afghánistánu zahynulo nebo bylo zraněno na jednoho obyvatele nejvíce právě dánských vojáků ze všech spojeneckých zemí, které vedle USA do této země vyslaly své vojáky.

O americkém viceprezidentovi je známo, že pochází z těžkých poměrů, jeho dětství bylo poznamenáno chudobou a rodinnými problémy, zejména kvůli drogové závislosti jeho matky.

Při sledování jeho politického stylu a jeho politiky jako takové jsem si bezděky vzpomněl na svou zkušenost z povinné prezenční vojenské služby v době komunistického Československa. Jako absolvent vysoké školy jsem začátkem osmdesátých let sloužil jeden rok jako velitel tankové čety v bojovém útvaru v jihočeském Písku. Takže jsem zažil opravdovou vojnu, ne takovou, o jaké se psaly propagandistické články a točily idealizující seriály typu Chlapci a chlapi.

Součástí opravdového vojenského života, a to speciálně u tankových či motostřeleckých útvarů, byla šikana. Tedy ponižování, zneužívání a někdy až týrání mladších vojáků ze strany těch starších. Přitom si nešlo nevšimnout, že velmi často se během druhého roku vojenské služby stávali největšími a nejkrutějšími „šikanéry“ právě ti vojáci, kteří během prvního roku války šikanou trpěli nejvíce.