Táňa (ne)uměla žít

Existují nenápadné, jaksi na okraji vydané knihy, které na první pohled nemají jiné ambice než podat nelíčené svědectví o určitých lidech a jejich době. Nekomplikovaně a stručně sdělit, jak jsme žili. Do této volné kategorie náleží svazek Táňa / Praha 3 / Žižkov, který sepsala Marie Zelbová (1977). Přitom jde o jedinečné svědectví. Autorka ve dvaadvaceti črtách vzpomíná na dětství a rané mládí na pražském Žižkově. S matkou a mladším bratrem obývali v tehdy zašlé, takzvaně dělnické čtvrti malý kvartýr, jímž navíc procházela či v něm útočiště nacházela plejáda „neskladných“ občanů, mezi jinými (ve své době až legendární) baskytarista Vladimír Padrůněk. Hlavní postavou oněch lakonických črt je autorčina matka, titulní Táňa, osobnost dokonale excentrická, neřiditelná, existující mimo veškeré kategorie. 

Z hlediska pomyslné normality jsou popisy provozu domácnosti buď čistým černým humorem, nebo (spíše) naprostým hororem. Je svým způsobem zázrak, že to Marie přežila a našla v sobě sílu o tom vyprávět bez hořkosti i sentimentu, s pochopením, ale také s vědomím sebedestrukce, která si vybírala daň. Táňa se propracovala k hebefrenii, téměř neléčitelné schizofrenii, těžce nesla stárnutí a první listopadový den roku 2017 si vzala život. Mladší bratr Krištof, v devadesátkách žák základní školy a nejmladší dealer drog v Praze, prošel léčebnami, ovšem v červnu 2022 se předávkoval. 

Táňa nebyla programový rebel, nýbrž člověk vržený do světa, který na něj kladl požadavky, jimž prostě nebyl s to dostát bez ohledu na režim. Studovala medicínu, jenže inteligence není záruka, že věci půjdou hladce. Jsou tu také spodní proudy a vnitřní běsy, nepotlačitelná puzení. Takovým pro Táňu byla potřeba kreslit a malovat, ale také bezstarostná schopnost respektovat vše živé, ponechat kolem sebe prostor pro každého člověka i tvora nehledě na to, co to obnáší a stojí. 

V české literatuře existuje silná kniha o drsném dětství, kdy jsou děti do značné míry odkázány samy na sebe – soubor Edgara Dutky U útulku 5. To je však sbírka vycizelovaných próz o tom, jak autor a jeho starší sestra skončili v dětském domově, protože jejich matka byla po únoru 1948 odsouzena za protistátní činnost, z vězení pak uprchla a podařilo se jí dostat na Západ. Zelbová naproti tomu „nedělá literaturu“, předkládá civilistní dokument o nespoutané komunitě a drsné životní škole. Odpovídá tomu i forma paperbacku, v němž jsou texty prostoupeny vesměs amatérskými fotografiemi aktérů. Druhým dělítkem mezi stručnými kapitolami jsou pak Tániny básně – někdy insitní, jindy zatraceně silné, viz verše: „Život se zdá tak dlouhý / ale není vlastně chvíle/ pro porozumění/ bez rozloučení odcházíme / a netušíme čím/ pro sebe jsme byli // jen srdce zvonů bijí: / odpusť nám / naše viny!“