Včera jsem se vrátil ze slavné aténské čtvrti Exarcheia. Po pádu vojenské diktatury se asi dvacetitisícová oblast v srdci řecké metropole stala útočištěm řecké radikální levice a anarchistů. Desítky let zde vedle státu vznikala vlastní infrastruktura: squaty, komunitní centra, parky, solidární sítě, kavárny a knihkupectví. Něco mezi pražskou Klinikou a Kasárnami Karlín, akorát s tunou zeleně, antituristickými graffiti a bez antikomunismu.
Dnes se tu vede nejviditelnější boj o hlavní náměstí. Stát ho v roce 2022 ohradil kvůli výstavbě stanice metra, místní se pokusili ploty několikrát strhnout a stát dnes nechává kolem náměstí večer co večer postávat těžkooděnce. Desítky převážně mladých příslušníků s automatickými zbraněmi a prsty na dvoulitrových nádobách se slzným plynem se tu míjejí s mladými levičáky korzujícími mezi desítkami živých barů.
Právě metro ukazuje zvláštnost zdejšího konfliktu. Veřejná doprava bývá téměř automaticky veřejným zájmem. Co když ale nová stanice místním vezme nejdůležitější společný prostor a současně otevře čtvrť turistům, Airbnb a investičnímu kapitálu?
Spor se tak netýká jen metra, ale samotné otázky, komu město patří. Vlastnictví totiž není jediný způsob, jak vzniká legitimní nárok na prostor. Známe to už z nájemního bydlení: majitel byt vlastní, nájemník ho ale obývá, a proto má také práva. A bydlení nekončí stěnou bytu. Patří k němu park před domem, náměstí, škola, obchod, stromy i lidé, které cestou potkáváme. Privatistická představa, že doma jsme pouze za vlastními dveřmi a venku už jsme pouhými návštěvníky prostoru spravovaného někým jiným, je politická konstrukce, která náleží spíš normalizaci než živorodé demokracii.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
