Martin Bútora: Tentokrát osobně, o Havlovi

Tentokrát osobně

Martin Bútora

Když jsem viděl a slyšel, jak Bill Clinton blahopřál svému příteli Václavu Havlovi k nedožitým devadesátinám a zahrál mu na saxofon Happy Birthday, začaly se mi vynořovat chvíle, které Václav strávil na Slovensku či které mi ho připomínaly. Energie, euforie, empatie listopadových dní, sakrálnost okamžiků společného zážitku, zrychlený čas, štípání se do lící, jestli je tomu všemu možné uvěřit – to opravdu na Letné k milionovému shromáždění promluvil Václav Havel? A skutečně je prezidentem?

Poprvé jsem se s ním setkal na jaře 1967, přijel jsem do Prahy do Divadla Na zábradlí na jeho hru Vyrozumění a udělal jsem s ním rozhovor do našeho časopisu Echo bratislavských vysokoškoláků. Mladý jednatřicetiletý dramatik byl milý, přátelský, a třiadvacetiletému studentovi ochotně odpovídal na otázky, i na ty tak trochu provokativní – čeho se takovým představením dá dosáhnout v domácí politice, co se změní? Chytilové Sedmikrásky a jeho hry, řekl, mohou přispět k vytvoření takové atmosféry, že už nebude možné stavět hrůzy, jakou byl Stalinův pomník na Letné.