Máma byla vždy kritická perfekcionistka, s věkem se její negativní rysy ještě vyostřily

Poslední roky mám stále větší problém ve vztahu se svojí stárnoucí mámou. Vždy byla náročnější povahy – kritická, perfekcionistická. Měla potřebu vše kontrolovat a komentovat. Když jsem byla mladší a nežila s ní, uměla jsem si držet odstup a brát to jako součást její osobnosti. Nyní jakoby se její negativní rysy vyostřily. 

Mámě je přes sedmdesát let, zdravotně je zatím relativně v pořádku, ale je stále podezřívavější, citlivější a často reaguje podrážděně. Kritizuje, jak vychovávám děti, jak vařím, jak se oblékám. I to, jak často ji navštěvuji. Když jí něco vysvětluji, má pocit, že jí odporuji. Když mlčím, tvrdí, že si s ní nepovídám. Ať udělám cokoli, je to špatně. 

Můj bratr žije dlouhodobě v zahraničí, takže většina péče a vyřizování věcí je na mně. Cítím odpovědnost, ale zároveň ve mně roste hněv a vyčerpání. Někdy se přistihnu při tom, že se mi k ní nechce jít nebo že reaguji podrážděně. Pak mě zaplaví silný pocit viny – vždyť je to moje máma, stárne, potřebuje mě. 

Bojím se, že pokud se situace bude zhoršovat, budu ztrácet nervy stále častěji. Nechci se chovat necitlivě, ale zároveň vnímám, že se s ní vracím do role bezmocného dítěte. Jak se vůči jejímu chování „obrnit“, aby mě to tak nezraňovalo? Jak pracovat s vlastním hněvem a pocity viny, že nedokážu být trpělivější a tolerantnější? Jak si při tom mám zároveň chránit i vlastní duševní zdraví?