Birobidžan

Jednou denně tu na pět minut zastaví vlak transsibiřské magistrály. Nádraží v Birobidžanu, hlavním městě Židovské autonomní oblasti na ruském Dálném východě, vítá cestující ruským a jidiš nápisem. Bezmála osm a půl tisíc kilometrů od Moskvy se na hranici se severovýchodní Čínou nachází region, který před téměř osmdesáti lety "zaslíbil" Stalin sovětským Židům. Hebrejským literám, které se vedle nápisů v azbuce objevují také na zdejších správních budovách, dnes rozumí jen málokdo z místních. Zatímco název nevydařeného sovětského projektu Jevrejskaja avtonomnaja oblasť zůstal, Židé tento kout světa většinou opustili. Ve “své” autonomii dnes tvoří méně než pětiprocentní menšinu.

Dvě třetiny regionu velkého asi jako polovina Česka pokrývají bažinaté louky a lesy, vzduch patří všudypřítomným komárům, kterým se tu říká gnus. Právě plán zemědělského využití tajgy stál u zrodu bizarního konceptu “sovětské Palestiny” v místech bez jakékoli vazby k židovské historii. Ještě ve 20. letech minulého století byl tento kout světa téměř neobydlen a na místě budoucího Birobidžanu stála jen železniční zastávka Tichonkaja na čerstvě vybudované trati ze Zabajkalska do Vladivostoku.

Vedle zemědělského využití regionu se měl stát sovětský projekt židovské autonomie na Dálném východě ideologickou alternativou sionismu a zároveň způsobem, jak vytěsnit Židy na periferii dění. Propaganda projektu přilákala dvacet let před vznikem Izraele i čtrnáct set Židů ze zemí mimo SSSR, včetně Spojených států, Jižní Ameriky a Palestiny. Nedostatek orné půdy a drsné klimatické podmínky odtud ale brzy přibližně polovinu těchto přistěhovalců zase vyhnaly. Druhou vlnu zájmu o přistěhovalectví vyvolal holocaust a poválečný nárůst antisemitismu v SSSR. Ani tak tu ale Židé nikdy nedosáhli víc než čtvrtinového podílu na celkové populaci.

Rozpad sovětského impéria a touha po lepším životě vyvolala na začátku 90. let 20. století exodus milionu Židů z bývalých svazových republik do Izraele. Asi jedenáct tisíc jich pocházelo právě z dálněvýchodní oblasti. Dnes jich v Birobidžanu a okolí žije asi devět tisíc a nepředstavují tu procentuálně o mnoho početnější menšinu než v Petrohradě nebo v Moskvě.

Bohoslužby v místní synagoze, dřevěném domku zastrčeném za paneláky na okraji města, vede Dov Kofman, jeden z těch, kteří Birobidžan naopak opustit nechtějí. Podstatná část bohoslužeb probíhá v ruštině a nepřichází na ně víc než dvacítka starších lidí. Většina jich odejde hned po jídle, které tu zdarma dostanou. Kofmanovi rodiče přišli do Birobidžanu z Běloruska v roce 1948 jako nadšení komunisté. Za sebou měli zkušenost holocaustu a před sebou vyhlídku šťastného života v židovském kolektivu. Dostali tu dům a práci a za rok se jim narodil Dov. Přišli současně s desítkou tisíc Židů, díky kterým nabral projekt autonomie druhý dech.

I ten však velmi brzy udusily rozsáhlé politické čistky a veškeré projevy židovské kultury nadobro převálcovala kultura sovětská. Dovovi rodiče nakonec našli nový domov v městečku Maalot na severu Izraele. Žije tam mnoho birobidžanských Židů. “Dlouho tu neexistoval antisemitismus, nedávno nám ale rozbili okna synagogy a v jejím okolí nasprejovali haknkrajce,” trápí se Dov Kofman. Za svými rodiči do Svaté země se však se svou vlastní rodinou nechystá: “Tady jsem se narodil a nemám tu za sebe žádnou náhradu.” (Fotografie z Dovovy vsi zde níže.)