Maďarská melancholie

V pondělí ráno vyrážím do Budapešti, ale v rámci příprav jsem byl už v pátek v Mosonmagyaróváru, což je nějakých dvacet kilometrů od Bratislavy. Výhoda Bratislavy je v jejím zvláštním geografickém postavení na hranici s dvěma státy: můžete jít nakupovat třeba do rakouského Hainburgu, což je nějakých patnáct kilometrů, anebo do maďarského Mosonmagyarváru.

Supermarkety v obou těchto malých městech se rozrostly právě díky Slovákům, kteří se stali znalci kurzů měn a cen a vyjíždějí střídavě tam či onam podle toho, kde je právě levněji. Nápisy ve slovenštině jsou tam úplně běžné. V Rakousku prý nakoupíte ošacení, sportovní potřeby nebo v drogerii o poznání levněji než v Bratislavě – aspoň mi to tvrdí přátelé, kteří těchto rozdílů využívají. A v Maďarsku je dnes levnější úplně všechno – forint zeslábl vůči euro na nějakých 320 forintů (ještě před půlrokem to bylo 260), v přepočtu na české koruny je to zhruba 12 forintů za korunu. Pamatuji dávné časy, kdy byly za korunu forinty čtyři.

Maďaři měli k vlastní měně historicky úplně jiný vztah než Čechoslováci – silná koruna je pro nás téměř posvátnou hodnotou už od Rašínových časů. Když jsem vyšel ze směnárny a držel v ruce desíti tisícové bankovky forintů, měl jsem divný pocit. Na parkovišti před Teskem v Mosonmagyaróváru bylo plno slovenských aut, v supermarketu byla všude slyšet slovenština. Přepočítávání kurzů mne otravuje, nicméně když jsem spustil v hlavě kalkulačku, chápal jsem plné nákupní vozíky Slováků – některé zboží bylo až neuvěřitelné levné.

Měl jsem pocit studu před pokladní, že zneužívám maďarský průšvih, ale ona se profesionálně usmívala a nezdálo se, že by cítila nějaké ponížení za svou krachující zemi, v níž premiér Viktor Orbán experimentuje s národem a pokouší se zuby nehty prosadit vlastní ekonomický model. Že nefunguje, ví už každý kromě něj.

Lázeňské městečko Mosonmagyaróvár, pověstné svými termálními prameny a zubařskými ordinacemi pro Rakušany bylo ponořeno do tmy jako bez života. Sedli jsme si se ženou do luxusní kavárny – byl pátek večer a byla prázdná. Skvělé dvě kávy, jaké v Praze najdete jen stěží, minerálka a kola stály dohromady necelou stovku českých korun.

Je to zvláštní svět, který je možná předobrazem toho, co nás všechny čeká: obchody jsou přecpány zbožím jako v nějaké poslední křeči nadbytku, ale světla neonů už řídnou a kavárny se vyprazdňují. Ostatně, jak jsem se dočetl ve Financial Times, Tesco mělo v Británii nejslabší předvánoční prodej za celá desetiletí.

To, co jsem cítil v tom maďarském městečku, byla melancholie a jakési smíření s neodvratným úpadkem. To však přece jen nemusí znamenat, že je taková budoucnost nevyhnutelná - pokud je totiž někdo v melancholii a očekávání úpadku přeborníkem, jsou to právě Maďaři.