Spisovatel Hlaučo: Na co ministerstvo kultury zapomíná

Původně jsem chtěl psát tuto stať o jedinečných pocitech hrdosti vyplývající z toho, že na prestižním Frankfurtském knižním veletrhu, největším svého druhu, byla Česká republika čestným hostem s mottem „Česko: země na pobřeží“ a že obstála. Obstála na jedničku, zaujala, překvapila, byla vidět, vyvolala zájem i obdiv, byla jedinečným a nepřehlédnutelným pobřežím v moři 130 zemí celého světa, v moři čtvrt milionu návštěvníků, 4350 vystavovatelů, téměř 8000 akreditovaných zástupců médií…

Než jsem si po návratu domů sedl k počítači vyskočilo na mě několik článků o tom, že ministerstvo kultury „začíná uklízet v systému“, „zpřísní pravidla, posílí kontroly“, „zahajuje revizi dosavadních smluv o spolupráci s významnými kulturními subjekty. Cílem je přehodnotit jejich dosavadní rozsah, účelnost a přínosy a zajistit, aby odpovídaly aktuálním prioritám Státní kulturní politiky České republiky...“ Ten slovník si pamatuji. Mohl by pokračovat slovy „pohrdáme těmi, kdo se v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu, nebo dokonce za mrzký peníz izolují od vlastního lidu“. Pamatujete? Jistá Jiřina Švorcová to kdysi přednášela tak procítěně.

Co nám to přinese

Nedalo mi to. Podíval jsem se na zveřejněnou evaluační studii společnosti KROKEM (KREIA group), mapující reálné dopady české účasti na knižním veletrhu, protože ač v literatuře jsem za velkého fabulátora, v reálném životě se rád opírám o fakta. A faktomluva praví: Výdaje ČR na projekt: 197 mil. Kč, ale také: 53 procent zmíněné částky směřuje k českým subjektům – autorkám, autorům, nakladatelkám, nakladatelům, překladatelkám, překladatelům, přípravnému týmu či dodavatelům pavilonu a souvisejících služeb. Dále 30 mil. Kč, neboli 15 procent, jde na literární překlady. Tato přímá spotřeba vyvolá aktivitu celých dodavatelských řetězců a jejich celkový obrat v české ekonomice se zvýší o 165–180 mil. Kč.