Co by na to řekli gadžové, kdybych měl jen konzervatoř?

Před bývalou slavnou fabrikou na patentky, náprstky a „sichrhajcky“ v pražských Vršovicích se za únorového odpoledne schází skupina sedmi herců a hereček, z nichž pět je romského původu. Dokuřují cigarety, zatímco se čeká na poslední opozdilce – včetně dramaturgyně Lízy Urbanové, která dobíhá jako poslední. Omšelým areálem, v němž kdysi vládla značka Koh-i-noor, se pomalu odebírají do malého sálu s černým kobercem a tmavým dřevěným obložením. Je evidentní, že v interiéru se toho za posledních pár desítek let mnoho nezměnilo.

Přestože už je po čtvrté hodině, umělci jsou spíše utlumení, a než začnou tvořit, potřebují probrat svá těla, která jsou jejich pracovními nástroji. Dramaturgyně oznamuje, že se bude začínat – k nelibosti většiny z nich – pohybovou improvizací. Zkoušení probíhá už čtvrtý den, a tak mají cvičení na známou patnáctiminutovou skladbu Maurice Ravela Bolero očividně po krk. Cvičení dost připomíná to, jaké mají ve zvyku dělat tanečníci: stojí se v kruhu, skupinka si pomalu rozhýbává těla v rytmu bubnu a flétny. Na rozdíl od tanečníků tady ale nejde tolik o techniku pohybu, zásadní je vzájemné napojení, díky němuž herci a herečky po celou čtvrthodinu dělají shodné pohyby, aniž by přitom prohodili jediné slovo.

Jedním z přítomných herců je i šestadvacetiletý Nikolas Ferenc, absolvent Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. I on se pohybu kdysi bál, i proto se nakonec místo na konzervatoř přihlásil na chemickou průmyslovku. Měl pocit, že herecký obor klade až příliš velký důraz na žánr muzikálu – a tedy i na tanec. „Ne všichni Romové umí tancovat. Já to fakt neumím,“ říká dnes se smíchem. Roli hrálo také to, že chtěl být prostě lepší než ostatní. Všímal si také, že když už se Romům podařilo něco vystudovat, byla to často právě konzervatoř – nejčastěji hudební, což posilovalo stereotyp o tom, že toto etnikum generuje převážně umělecké talenty, jimž bohatě stačí střední škola. Nikolas tohle naplňovat nechtěl. „Co by si o mně gadžové pomysleli? Řekl jsem si, že se dostanu na DAMU,“ vzpomíná. Na klasickou činohru ho v maturitním ročníku nepřijali a přijímačky na „alternu“ úspěšně složil až následující rok.

Na zkoušce si i přes dřívější strach z pohybu počíná sebevědomě, dokonce je často tím, kdo z hlediska „pohybu“ určuje situaci. Divadelní projekt, který zrovna začali pod hlavičkou organizace Ara Art v prostorách bývalé Koh-i-noorky zkoušet, spojuje dvě jeho vášně – herectví a boj za práva Romů. Dílo, které vzniká pod vedením romského režiséra a herce Davida Tišera, bude mít premiéru v červnu. První týden se s herci soustředí právě na práci s tělem. Kontury díla včetně scénáře teprve vznikají, a to právě přímo na zkouškách. Bude však vycházet zejména z workshopů, které umělci v uplynulých měsících vedli především na tuzemských segregovaných školách – třeba na nedaleké žižkovské ZŠ Cimburkova. Se žáky druhých stupňů a středních škol postupovali metodou tzv. divadla utlačovaných, aby se dostali k tématům, jež je jako mladé Romy a Romky trápí. „Nespravedlnost, diskriminace, domácí násilí,“ vyjmenovává Tišer některá z nich.