Když jsem loni procházel kolem různých stánků na Světě knihy, upoutala moji pozornost dlouhá fronta lidí. Ze zvědavosti jsem se šel podívat, ke komu ten proud směřuje. Spatřil jsem Zdeňka Svěráka, který se s každým vyfotil, podepsal knihu, prohodil pár slov a už se zdravil s dalším v řadě. V devětaosmdesáti letech. Obdivoval jsem jeho fyzickou kondici a zejména oddanost čtenářkám a čtenářům. Koupil jsem si knihu a šel do fronty také, jen abych ho mohl znovu pozdravit a znovu mu poděkovat. Rozhodně bylo a je za co, což je dobré připomenout i nyní, kdy slaví devadesáté narozeniny. Jak už úvod předznamenal, tohle bude osobní vyznání, nikoli objektivní studie.
Svobodné nadechnutí
Mladší generace si možná těžko dokážou představit, jak zásadní roli hrála dvojice Svěrák Smoljak v osmdesátých letech minulého století. Normalizace stála na unylosti, šedivosti a neustálém opakování propagandistických vzorců. Staří a permanentně zamračení muži z televizních obrazovek obhajovali systém, který nefungoval, a navíc vzal lidem to nejcennější – svobodu. Jazykem moci byla lež a nástrojem vzbuzování strachu.
Když člověk v té době vstoupil do světa Divadla Járy Cimrmana, měl najednou pocit, že může dýchat. Divadelní hry pracovaly s vtipem, nadsázkou, krásnou a hravou češtinou. V jistém ohledu byli svobodně podvratní, protože zesměšňovali Rakousko-Uhersko a při tom vlastně mluvili o současném režimu. Sledovat či poslouchat jejich hry na deskách bylo osvobozující a zároveň sebekritické. Třeba zmínka, že při vykopávkách v rodném domě Járy Cimrmana našli v násadě od krumpáče důmyslně ukrytý protihabsburský pamflet: Svou pravdu nebudeme skrývat. Když někdo v rozhovoru zacitoval Cimrmany, bylo to cosi jako propustka, nebo přesněji vstupní heslo, že s ním si budete rozumět. A podobné je to s filmy jako Trhák, Kulový blesk, Nejistá sezóna a další, které dodnes řadím mezi své nejoblíbenější.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
