Říkali, že „málo fouká“, a teď je z toho strategický význam

V Itálii a Rumunsku je nyní elektřina o desetinu dražší než před rokem. V záplavě zpráv o rostoucích cenách tato informace asi nikoho nepřekvapí – zdražuje všechno, tak proč by to mělo být s elektřinou jiné? Jenže jinde v Evropě – například v Portugalsku a Španělsku – hlásí oproti loňsku zlevňování. A mají po ruce i vysvětlení: oba státy za Pyrenejemi mají ve svém mixu stále více obnovitelných zdrojů; Španělé z větru, slunce a vody získávají přibližně 55 procent a Portugalci 80 procent elektřiny.

V Česku ceny elektřiny oproti loňsku mírně vzrostly, stále však nejsou zdaleka tak vysoké jako při krizi v roce 2022 – a někteří dodavatelé ceny nezvyšují vůbec. Je to proto, že Evropa už není tak závislá na dodávkách energie z jedné země, jako tomu bylo před lety s Ruskem, a má více obnovitelných zdrojů. O stabilitu českých cen se tak postaralo nejen domácí uhlí nebo diverzifikované dodávky plynu, ale i německé větrné elektrárny.

Kritici sázky na zelené energie, mezi něž se hrdě řadí i český ministr životního prostředí Igor Červený, argumentují už roky tím, že vítr u nás fouká málo. Jenže investoři, kteří chtějí větrné elektrárny stavět, na to mají evidentně jiný názor, navíc řeči o slabinách a okrajovosti zelené energetiky jsou v Evropě dávno z módy. Ambicí energetické transformace je diverzifikace, tedy možnost nespoléhat se pouze na jeden zdroj.

V Česku však stále panuje názor, že by se měl jeden dominantní zdroj (uhlí) vyměnit za jiný (plyn). I Červený po vypuknutí války prohlásil, že řešením krize je nakupování více plynu od Američanů – asi proto, že u nich žádná válka není. Jenže to by bylo nepochopení trhu s energiemi. Blokáda lodí se zkapalněným plynem v Hormuzském průlivu vyvolala nedostatek, který rapidně zvedal cenu všude včetně EU, přestože většinu LNG odebírá z USA, Norska a jiných míst.