Ján Markoš: Víme, čemu jsme tleskali? Projev kanadského premiéra v Davosu byl ve skutečnosti dost kontroverzní

Opravdovým testem zákonů a pravidel je, zda je dodržují i ​​ti nejmocnější. Skutečným testem lidských práv je, zda je přiznáváme i těm nejbezbrannějším. A skutečným testem vašeho smyslu pro spravedlnost je, zda se zachováte spravedlivě i tehdy, když se vaši blízcí dostanou do konfliktu s cizími lidmi. 

Marku Carneymu, premiérovi Kanady, tleskal v Davosu celý svět. My jsme mu tleskali dvojnásob, protože citoval Havlův esej Moc bezmocných. Slyšeli jsme však při všem tom potlesku, co ve skutečnosti řekl? 

Carneyho řeč totiž byla – zejména v úvodu – poměrně přísnou kritikou poválečného Západu. Byli jsme pokrytci, vzkázal západnímu světu. Viděli jsme jasně, že mezinárodní pravidla se často nedodržují, že mocní (a zde myslel zejména na USA) si do velké míry dělají, co chtějí. A přesto jsme mlčeli. Bylo to totiž pro nás výhodné. Profitovali jsme z nespravedlnosti, neboť jsme byli na správné straně. Kamarádili jsme se s nejsilnějšími. Kanadský premiér doslova řekl: 

„Věděli jsme, že příběh o mezinárodním řádu založeném na pravidlech byl částečně falešný – že ti nejsilnější se z nich vyvlečou, když se jim to hodí, a že obchodní pravidla se vymáhala asymetricky. Věděli jsme, že mezinárodní právo se uplatňovalo s různou přísností v závislosti na identitě obviněného nebo oběti. Tato fikce byla užitečná a zejména americká hegemonie pomáhala zajišťovat veřejné statky: otevřené námořní cesty, stabilní finanční systém, kolektivní bezpečnost a podporu rámců pro řešení sporů.  (…) Účastnili jsme se rituálů a ve velké míře jsme se vyhýbali poukazování na propast mezi rétorikou a realitou.“