Nádech, výdech

Je sobota a mně netypicky zvoní budík v půl sedmé ráno. Jindy bych si přispala, ležela v posteli a možná si ještě četla, na dnešní den se už ale těším více než měsíc – a tak rychle vstávám do tmy, rozsvěcím lampičku a začínám své ráno. V sedm už vycházím z domu, venku je ještě šero, ticho, a nepotkávám skoro nikoho – jen lidi venčící pejsky a pár studentů vracejících se z nočních dobrodružství. Nasedám do poloprázdné patnáctky a jedu probouzející se Prahou na Malostranské náměstí, které se velice rychle stalo mým nejoblíbenějším místem.

Svítí tu vánoční stromek a je tu pro toto místo netypický klid. Protože si to chci všechno pamatovat, i únavu a to, jak Malostranské náměstí vypadá v sobotu před osmou ráno, vytahuji telefon a jako správný mileniál fotím v rychlosti všechno, co se mi líbí.

Můj cíl je Kaiserštejnský palác, kde se již podruhé koná speciální jógový den Yoga & Special Places, který tu hostuje pražské jógové studio Yoga Movement. Spojují tak netradiční místa na která se člověk nemusí normálně dostat, s jógou. A tak jsme se všemi zúčastněnými dnes prvními lidmi, co v této budově dělají jógu. Kromě toho, že tato akce boří předsudky o tom, co vlastně toto původem indické cvičení je a pro koho je určené, koná se na zajímavých místech a má i charitativní podtext – snaží se vybrat peníze pro organizaci Running With Those Who Can’t. Zní to všechno krásně a krásné to doopravdy bylo.

Celý den – od půl osmé od rána, do půl osmé večer – se v paláci konaly různé workshopy a lekce. Bylo to sice vyčerpávající a náročné – ano, i jóga může být vyčerpávající a ne vždy jednoduchá – ale naprosto kouzelné. Je totiž něco jiného když vás jako dítě postaví do třídy stejně otrávených dětí, které nesnáší sport, a když pak stojíte jako dospělý člověk s ostatními, stejně nadšenými, kteří tu jsou ze stejného důvodu jako vy – dělají jógu rádi, jsou otevření, zvědaví, chtějí si udělat hezkou sobotu, popovídat si s dalšími zajímavými lidmi a vydat ze sebe to nejlepší.

Kolem sedmé večer začíná poslední lekce toho dne, s Klárou Pokornou – největší sál jako by se nafouknul aby pojmul velký počet lidí, kterým jsou její lekce pověstné. Začínáme v sedě, ze zavřenýma očima, hraje nám k tomu klavír a je úplně nemožné se nepoddat té atmosféře, kterou tu všichni tvoří svou přítomností. Po hodině a půl dřiny, protahování, občas krkolomných pozic a hodně smíchu všichni do jednoho ležíme v savasaně, relaxační pozici. A opět nám k tomu zní klavír, jestli se nemýlím Preludium C Dur od Bacha. Máme zavřené oči a všichni myslíme na to, co jsme právě prožili. Jak neuvěřitelné to bylo. A najednou je jedno že nedokážete udělat perfektní stojku jako ten vedle vás. Že je vám o 10 let více nebo méně než lidem okolo. Že děláte jógu kratší dobu než slečna za vámi. Jediné na čem záleží je to, co je teď.

Ještě předtím než Klára řekne ať se posadíme, otevírám oči a koukám na krásný štukovaný strop, velkolepé lustry, jemné tapety ladící se závěsy. Venku je úplná tma a jako by to byl jiný svět než tady uvnitř. Lekce končí a jako by se nikomu nechtělo odejít. Jako by tu všichni chtěli ještě zůstat a chtěli se ještě chvíli koupat v tom kouzelném něčem, co se tu sbíralo celý den.

Odjíždím do svého bytu s velkým úsměvem, a se štěstím, které mě pálí, jako by ze mě mělo každou chvíli vytrysknout. A tak to má být.

Studentka Universität Leipzig.