Čí hlas je slyšet

Nestává se často, že by se čeští intelektuálové na něčem shodli. A už vůbec není běžné, že by byli ochotni jít s kůží na trh a svůj shodný názor veřejně prezentovat. A teď je ta vzácná chvíle tady: už skoro téměř měsíc je na světě výzva „Všem, jejichž hlas je slyšet,“ kterou podepsalo přes sto významných osobností, jejichž profese pokrývají snad celé spektrum české kultury a vědy: lékaři, fyzici, sociologové, teologové, spisovatelé, herci.

Cože té stovce pánů a dam (dost často se jedná o vysokoškolské pedagogy) tak leží na srdci, že byli ochotní pod výzvu připojit svůj podpis? Nic menšího, než upadající úroveň vzdělanosti v Česku. „Absolventi základních, středních i vysokých škol mají dnes podstatně horší všeobecný rozhled než generace jejich rodičů,“ píše se ve výzvě, kterou sepsal Jindřich Bečvář, docent Matematicko-fyzikální fakulty UK. „Mnozí dnešní maturanti mají vážné problémy s vyjadřováním i s pravopisem, se základními početními úkony, nejsou schopni řádně porozumět psanému textu, sepsat smysluplný odstavec, neznají základní historická fakta, nemají ponětí o nedávném vývoji naší společnosti.“

To se podívejme. O „dnešních absolventech“ je člověk přece zvyklý slýchat pravý opak: umí jazyky, sbírají zkušenosti na zahraničních školách, mají pestřejší nabídku vzdělání, jsou svobodnější a cílevědomější. Není se proto čemu divit, že výzva sklidila v médiích spíš úsměšky. Stesky na úpadek vzdělanosti jsou prý hodně ohraná písnička - a provázejí lidstvo už po staletí; nehledě na to, že samotný text výzvy příliš zobecňuje a není podložen žádnými relevantními výzkumy.

Varovné volání z akademických kruhů si ale možná přeci jen zaslouží větší pozornost než jen suverénní konstatování, že signatáři výzvy vidí všechno příliš černě. Přeci jen nemluvíme o hospodských škarohlídech. A navíc: kde se bere ta jistota, že se vzdělaností jsme na tom lépe než dřív? Je to automaticky proto, že dřív tu byl komunismus a dnes máme svobodu? Nebo že v mezinárodních srovnáních na tom nejsou české děti co do znalostí nijak špatně? To je na suverénní odmítnutí výzvy trochu málo, zvlášť když se v ní nepíše o vzdělání jako o kupení poznatků nebo o využívání možností současného světa, ale jako o „schopnosti světu porozumět a vnímat současnost v kontextu historického a kulturního vývoje lidstva.“

Signatáři výzvy chápou vzdělání prostě poněkud hlouběji, než jen jako „konkurenční výhodu,“ jak se dnes s oblibou říká. A docela správně požadují, aby se na tento hlubší rozměr vzdělání nezapomnělo. Proto se obracejí na „všechny, jejichž hlas je slyšet,“ tedy na ty, kteří mají možnost ovlivňovat veřejné mínění skrze média. „Pečlivě zvažujte svá slova, která pronášíte o školství, vzdělanosti a vzdělávání. Snažte se být konstruktivní a motivovat pozitivními příklady.“

Škoda jen, že celá ta škála podepsaných – jsou mezi nimi i skutečné „intelektuální celebrity“ – sama nevzala média útokem a nepodpořila výzvu sérií článků a rozhovorů. Kromě několika komentářových úsměšků a jedné pozitivně laděné stránky v Právu se zatím nestalo nic. Ale třeba je na skepsi ještě brzy.