Analytička CIA: Ženy byly součástí tajných služeb vždy
„Můj první syn, to bylo dítě bombového útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993,“ říká s velkou dávkou nadsázky Gina Bennett, analytička CIA, která se podílela na vyšetřování snad všech závažných teroristických útoků posledních let. Rozvedená matka pěti dětí tak dokáže každého ze svých potomků přiřadit ke nějaké z globálních krizových situací. Její čtvrté dítě – také syn – bylo tak dítětem 11. září.
Fascinující pohled mezi špionky přináší materiál Women of CIA: The Hidden History of American Spycraft od Abigail Jones pro Newsweek. Zmíněná Gina Bennett varovala před nebezpečím Usámy bin Ládina již na začátku devadesátých let, v krizových chvílích poskytovala přímé informace Condoleezze Rice, a nakonec stala také inspirací pro hlavní hrdinku filmu 30 minut po půlnoci.
Právě rozpor mezi tím, jaký je skutečný poměr žen v CIA a mezi špióny a jak jsou kupříkladu zpodobňovány v populární kultuře, tvoří leitmotiv precizní reportáže. Filmová a televizní ztvárnění špiónek je často líčí jako výjimečné a ojedinělé drsňačky, které přes den muže zabíjejí a v noci je svádějí.
„Lidé si myslí, že jen muži mají touhu sloužit své zemi a pro ženy jsou takové pocity nepřirozené,“ popisuje rozhořčeně Bennett. „Ženy ale vždy byly integrální součástí výzvědných služeb. Není to nic nového. Štve mě, že se o tom nemluví. Vždy jsme hrály důležitou roli a nebylo na tom nikdy nic divného.“
Článek Abigail Jones to částečně uvádí na pravou míru. Nejenže se ženy vyskytovaly ve výzvědných službách Spojených států ode dne získání jejich nezávislosti v roce 1776, ale sehrály naprosto zásadní roli i během druhé světové války v rámci Úřadu pro strategické služby, který předcházel dnešní CIA. Dnes tvoří ženy 45 procent pracovních sil CIA a ve vedení jich je 34 procent.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studně
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
