Sjarhej Cichanouski: Dozorci mi stále opakovali, že ve vězení zdechnu. Věřil jsem, že znovu uvidím své děti a ženu

Před měsícem jste byl po pěti letech propuštěn ze samotky v běloruském vězení, poslední dva a půl roku jste strávil v izolaci odříznut od jakýchkoli informací. Jak se vám momentálně vede?

Sjarhej: Zdraví už je mnohem lepší, než jak tomu bylo bezprostředně po propuštění. Byl jsem na různých lékařských vyšetřeních, sledovali mě a dostal jsem potřebnou péči. Také jsem se dostal k moři v litevské Palanze, to bylo osvěžující, cítím se mnohem lépe. 

Co na vás na svobodě nejvíc zapůsobilo?

Sjarhej: Jeden z nejsilnějších zážitků, samozřejmě kromě toho, že jsem se znovu shledal se svojí ženou a dětmi, bylo, když jsem mohl volně běhat po pláži a poslouchat přitom ve sluchátkách hudbu.

Jakou?

Sjarhej: Jeden z objevů, které jsem na svobodě učinil, je hudební platforma Spotify. Děti mě s ní naučily zacházet a teď na ní poslouchám hodně elektronické hudby. Syn mi taky ukázal, jak funguje umělá inteligence a chat GPT.

Ve vašem životě se na pět let zastavil čas, na samotce jste neměl přístup k informacím. Jak si doplňujete mezery o tom, co se ve světě stalo, když jste tu nebyl?

Svjatlana: Učí se z některých mých chyb.

Sjarhej: A dělám vlastní a taky se z nich učím. Staré noviny nebo časopisy nečtu. Mentálně jsem stále ještě v roce 2020, kdy mě Lukašenka uvěznil. Všechno navíc stejně dohnat nejde. Potkávám se s lidmi, mluvím s nimi. Jsem i v kontaktu s Evropským soudem pro lidská práva.

Kvůli čemu?

Svajtlana: Máme speciální program, ve kterém shromažďujeme všechny poznatky a informace o zločinech a nezákonnostech Lukašenkova režimu ve věznicích a o všech pronásledovaných. Tohle nám zabírá hodně času, těch případů je spousta. Máme nashromážděny desítky hodin výpovědí, chceme Lukašenku a všechny další pachatele trestných činů pohnat k zodpovědnosti. Každý, kdo je propuštěn, podává svědectví, takže i Sjarhej. Nejde jen o spravedlnost. Všechno to, co se stalo, musí být zaznamenáno pro historii.

Když jste byl ve vězení, začala ruská agrese proti Ukrajině a v ruské trestanecké kolonii byl zavražděn podobně exponovaný opozičník jako vy, Alexej Navalnyj. Věděl jste o tom?

Sjarhej: Ruský útok na Ukrajinu začal v době, kdy za mnou ještě pouštěli advokáty. Ti mi o tom řekli. O Navalném jsem se dozvěděl tak, že najednou dozorci přinesli do cely rádio, ke kterému jsem normálně neměl přístup, zapnuli ho a tam jsem to slyšel.

Chtěli, abyste pochopil, že můžete skončit stejně?

Sjarhej: Ano, byl jsem šokován, uvědomil jsem si, že tento osud by mohl potkat i mě. Zároveň mě ale po Navalném začali lépe živit, do té doby to bylo hrozné, jak vidíte, zhubnul jsem šedesát kilo. Stráže také věnovali o něco větší pozornost mým životním podmínkám. Vysvětloval jsem si to tak, že mně a dalším politickým vězňům chtěli nahnat strach, ale nechtěli, abychom ve vězení zemřeli. To by mohlo zvýšit mezinárodní tlak na Lukašenkův režim, spustit další sankce, což není v jeho zájmu. Doživotního vězně můžete různě využívat, obchodovat s ním, s mrtvým ne.

Co je na návratu nejtěžší?

Sjarhej: Chci toho stačit co nejvíc. Mluvit s novináři, s Bělorusy, dělat vlastní projekty. Spím jen několik hodin denně. Je toho najednou tolik.

Kdo je ten pán?

Bezprostředně po propuštění vašeho muže jste řekla, že běloruská věznice změní člověka tak moc, že vaše dcera tatínka zpočátku nepoznala. Co nakonec pomohlo?

Svjatlana: Když Sjarhej vstoupil do domu, kde na něj čekaly děti, řekla jsem devítileté dceři, která je mladší než syn – podívej, Ahnijo, kdo přišel. Ona se jen zeptala: A kdo to je? Kdo je ten pán? Až když na ni manžel promluvil, poznala ho po hlase a samozřejmě se pevně objali. Ale upřímně řečeno, kdybych nevěděla, že můj manžel ten den vystoupí z mikrobusu, který ho přivezl od běloruské hranice do Vilniusu, sama bych ho hned nepoznala. Ten rozdíl byl opravdu výrazný. Byl jako kostra. A s ním i další propuštění. Je důležité, aby svět viděl, jak to vypadá v běloruských žalářích, v co tam proměňují lidi. Sjarhej navíc nejenže příšerně zhubl, ztratil i všechny svaly. Všichni jsme si ho pamatovali jako silného, velkého muže, a teď přede mnou stál zcela vyčerpaný člověk. Jako starostlivá manželka ho momentálně hodně krmím.

Co dalšího musíte řešit?

Svjatlana: Fyzické ztráty lze překonat, daleko těžší je vyrovnat se s morálním ponižováním, které vězni zažívají. To v nich zanechává obrovské stopy a bolest.

Jak se váš muž změnil psychicky?

Svajtlana: Režim ho jako člověka nezlomil. I když vypadá jinak, je to stejné tornádo, jak jsem ho znala, hlavu má plnou nápadů. Zůstal silný. Cítí přirozeně, že musí být více s rodinou, když nemá veřejné povinnosti, chce být každou volnou chvíli s dětmi a povídat si s nimi. 

Jak náročné je, abyste si na sebe jako rodina po takovém odloučení zase zvykli?

Svjatlana: Jsme opravdu velmi milující a starostlivá rodina, vzájemně si dáváme něhu. Pět let nepřítomnosti táty je ale dlouhá doba, hlavně v životě dětí, mají nové zvyky a zájmy, snažíme se trávit více času spolu. Chápu však také politickou důležitost toho, k čemu došlo. Okamžitě jsem Sjarheje požádala, a on se vůbec nebránil, aby veřejně mluvil o tom, čím si prošel, o stavu politických vězňů, o tom, jak to vypadá v Lukašenkových věznicích. Tím, že o tom mluví někdo, kdo to zažil, přitahuje k tématu větší pozornost. Více lidí se tak dozví, že v Bělorusku dál pokračuje politická a humanitární krize. A já jsem opravdu vděčná svému muži, že se hned zapojil, vrhnul se do boje a pokračuje v něm.

Kdy jste se poprvé dozvěděl, že byste mohl být propuštěn?

Sjarhej: Bylo to v srpnu 2024. Do vězení za mnou přišel zástupce generálního prokurátora, položil přede mě žádost o milost a řekl mi, že když ji podepíšu, budu okamžitě propuštěn a půjdu domů.

Proč jste ji nepodepsal?

Sjarhej: Řekl jsem mu, že zločiny, ze kterých jsem byl obviněn (organizování masových protestů nebo podněcování k sociálnímu nepřátelství a veřejnému nepořádku), jsem nespáchal. Kdyby to tak bylo, přiznal bych se u soudu, abych dostal nižší trest. Prokurátorovu žádost bych nikdy podepsat nemohl, přistoupil bych tím na lež. Zradil bych tím sebe, svoji ženu a všechny ostatní Bělorusy, kteří vedou zápas za svobodu. Po téhle schůzce se zástupcem generálního prokurátora jsem se za nějaký čas dozvěděl, že režim propustil několik skupin politických vězňů. Uvědomil jsem si, že k tomu dochází v důsledku západních sankcí, které režim aktivně zasáhly. V lednu 2025 za mnou přišli znovu. Tentokrát to byli lidé z KGB, znovu chtěli, abych podepsal žádost o propuštění, a vyhrožovali, že když to neudělám, zemřu. Až když jsem trval na svém, že nic takového nikdy neudělám, informovali mě, že existuje možnost výměny vězňů mezi Západem a Ruskem a Běloruskem. Měsíce se pak nedělo nic.

O svém bezprostředním propuštění jste se dozvěděl v den, kdy k tomu došlo?

Sjarhej: Dvacátého června mi bez vysvětlení řekli, ať si sbalím věci, a převezli mě z mé cely do věznice KGB, kde jsem strávil noc. Druhý den mě posadili do mikrobusu, kde jsem nic neviděl, na hlavě jsem měl kuklu. Nesměl jsem nic říkat, nevěděl jsem, kdo sedí vedle mě. Kuklu sundali až na hranicích s Litvou, kde mě předali americkým diplomatům. Ti mi sdělili, že jsem pod jejich ochranou a že mi bude poskytnuta lékařská pomoc, dostal jsem také jídlo. A zeptali se, co potřebuji ze všeho nejdřív. Požádal jsem je o kávu a abych mohl zavolat své ženě! Teprve v tenhle moment jsem si uvědomil, že jsem skutečně na svobodě.

Kdo sehrál nejdůležitější roli v osvobození vašeho muže? Byli to Američané, přímo prezident Donald Trump?

Svjatlana: Je to společné úsilí Evropanů, Američanů, Kanaďanů a Britů. Je to výsledek silného, pevného a principiálního postoje všech zúčastněných zemí a soustředěného diplomatického úsilí. A ano, jsme vděčni přímo prezidentovi Trumpovi a jeho vládě, že nepřehlíží to, co se v Bělorusku děje, a že kladou Lukašenkovi podmínky a tlačí na něj, aby propustil vězně.

Jaká bude cena za svobodu vašeho muže? Mluví se o tom, že Američané zruší některé sankce uvalené na Bělorusko v minulosti?

Svjatlana: Co se týká samotných sankcí, žádné zrušeny nebyly. Naše logika je taková, že chceme, aby byly používány chytře, aby nezasáhly přímo běžné Bělorusy, ale představitele režimu. A chceme také, aby se sankce nerušily ani neuvolňovaly, dokud režim neskončí se svými represemi. Ve skupině s mým mužem bylo propuštěno čtrnáct lidí, dvacet jiných ale bylo ve stejném čase zadrženo. Lukašenka by mohl propouštět další vězně, chtít za to rušit další sankce, ale žaláře by v tichosti dál plnil. Tohle není politika změny. Změna musí být systematická. Naši američtí a evropští partneři naše podmínky chápou a chápou také, kým Lukašenka skutečně je. Nechtějí s ním hrát jeho falešnou hru, že chce dosáhnout všeho a nic za to neposkytnout.

Takže za to propuštění Lukašenka opravdu vůbec nic nedostal?

Svjatlana: Dostal fotku s americkým vyjednavačem Keithem Kelloggem, který s ním v Minsku jednal.

Pak najednou přestaly chodit 

Ve vězení dál zůstává přes tisíc politických vězňů včetně političky Maryje Kalesnikavy, dalšího prezidentského kandidáta Viktara Babaryky nebo laureáta Nobelovy ceny za mír Alese Bjaljackého. Někteří jejich rodinní příslušníci argumentují, že zrušení sankcí by jejich blízké mohlo dostat na svobodu. Co si o tomhle pohledu myslíte vy?

Sjarhej: A co když to nepomůže? Nevíme, jak se diktátor zachová. Na režim dál musíme vyvíjet tlak.

Ale jak?

Sjarhej: Jako politický vězeň vám řeknu jedno. Politické vězně morálně motivuje, když se dozvědí, že byly přijaty nové, přísnější sankce. Pomáhá jim to přečkat mučení a všechny ty hrůzy, kterými procházejí.

Jak vy osobně chcete vyvíjet tlak na režim?

Sjarhej: Být co nejaktivnější. Mluvit otevřeně o tom, co jsem zažil, přispívat tak k informovanosti světa a zvyšovat tím tlak na diktátora. Každý ústupek nebo kompromis, který bychom s Lukašenkou udělali, by byl kompromis se zlem a se lží, který by posílil jen jeho, zlo a lež.

Svjatlana: Musíme pochopit jedno. Režim nejdřív potlačoval demonstrace uvnitř Běloruska, nyní se zaměřuje na ty na území Evropy. Když v nějakém evropském městě lidé proti Lukašenkovi protestují, režim si je natáčí a fotí. Dává inzeráty, nabízí peníze těm, kdo to pro něj bude dělat. Bělorusové žijící v exilu, kteří se demonstrací účastní, jsou pak ve své zemi identifikováni a jejich rodiny jsou vystaveny represi. Zatýkají je, zabavují jim majetky. Lukašenka tím chce ve všech vyvolat strach. Proto bylo pro Sjarheje překvapivé, když teď viděl lidi na demonstracích proti Lukašenkovi ve Vilniusu a Varšavě v maskách.

Sjarhej: Nečekal jsem to.

Svjatlana: Ptal se, proč ty masky nosí. Vysvětlovali jsme mu, že když je někdo aktivní v exilu, můžou za to být perzekuováni jeho rodiče v Bělorusku. Že režim jde po všech. Proto se Bělorusové žijící ve svobodné společnosti musejí takto chránit.

Jak je možné, že běloruská KGB může po Evropě takto operovat?

Svjatlana: Nemusí jít o její agenty. Najímají si k tomu prostředníky, kteří pro ně tuhle práci udělají. Snímky pošlou a dostanou za to zaplaceno. Takových zkušeností máme více. Nedávno také přišli dva lidé do naší kanceláře tady ve Vilniusu požádat o rozhovor. Chovali se zvláštně, takže jsme zavolali policii. Později jsme zjistili, že byli prostředníkem najati k tomu, aby zjistili, zda se do naší kanceláře může dostat kdokoli z ulice nebo jak funguje náš bezpečnostní systém. KGB se snaží infiltrovat do řady běloruských exilových organizací, proto musíme být velmi obezřetní a opatrní.

Obětoval jste pět let života boji za svobodu své země. Lukašenka chce odvahu Bělorusů potlačovat i daleko za jejími hranicemi. Jak chcete lidi přesvědčovat, aby se jí ve složitých časech nevzdávali?

Sjarhej: Svým příběhem. Nejde navíc tolik o to, jestli mají na demonstraci masky, hlavní je, že na ni přijdou. A že stále věří v možnost změny.

Jak se k vám chovali ve vězení, bili vás?

Sjarhej: Fyzicky mě nebili. Stále mi ale opakovali, že tam zemřu. Máme pro to takové ošklivé slovo, které mi s oblibou říkali – zdechneš! Byl jsem odsouzen na osmnáct let, ve vězení mi ale trest prodloužili o osmnáct měsíců s tím, že to budou dělat znovu a znovu, dokud nezdechnu. Psychický tlak byl velký.

Jak se ještě projevoval?

Sjarhej: Ze začátku věznění jsem dostával stovky dopisů. Pak najednou přestaly chodit. KGB mi říkala, že na mě všichni zapomněli, že i Svjatlana na mě zapomněla, že na Bělorusko už nikdo nemyslí. Ale nepřestával jsem věřit, že se jednou na svobodu dostanu.

Jak vaše vězení vypadalo?

Sjarhej: Místnosti, kde jsem byl vězněn, byly různé. Vždy byly malé. Dozorci v noci hlasitě křičeli nebo se smáli. Ve čtyři ráno začali dělat rámus termoskami. Pryčna, na které jsem spal, byla dlouhá 1,75 metru, já měřím 1,92. Chvíli usnete, pak se vzbudíte a znovu zkoušíte usnout. Pro mě nebyl nejdůležitější prostor ani to, že jsem neměl mýdlo, kartáček, základní potřeby. Ale to, že mi znemožnili veškerou komunikaci s vnějším světem včetně advokáta, ženy a dětí. Nic jsem o nich nevěděl. Byla to totální izolace.

S ostatními vězni jste mluvit mohl?

Sjarhej: Když jsem byl na samotce, kde nic není a vše je ze železa, tak ne. Mohli jsme na sebe jen na dálku křičet a tak se spolu dorozumívat. Byli jsme za to trestáni, ale stále jsme to dělali.

Ne každý politický vězeň tlaku odolal. Opoziční exilový bloger Raman Pratasevič se ocitl v běloruském kriminále, když Lukašenkovy bezpečnostní orgány donutily přistát civilní letadlo, kterým se přes běloruský vzdušný prostor vracel z Athén do Vilniusu – a ve vězení se pak zlomil a začal s režimem aktivně spolupracovat. Jak se díváte na jeho případ?

Sjarhej: Letos v lednu, když už byl Pratasevič na svobodě, ho za mnou poslali. Chtěl po mně, abych napsal Lukašenkovi a požádal ho o propuštění. Řekl jsem mu, že nic takového neudělám. A řekl jsem mu taky, ať si svou návštěvu u mě nenatáčí a nefotí a nezneužije to v nějaké propagandistické kampani proti politickým vězňům. A důrazně jsem mu vysvětlil, že jestli to udělá, tak si najdu cestu, jak ho za to potrestat.

Jak se zachoval?

Sjarhej: Neudělal to.

Svjatlana: Lukašenkův režim Prataseviče opakovaně posílá za politickými vězni, aby diktátora žádali o milost.

Co si o tom, co dělá, myslíte?

Sjarhej: Považuju ho za oběť režimu. 

Chtěl byste s ním v budoucnu mluvit a na něco se ho zeptat?

Sjarhej: Nechtěl. Až režim padne, měl by vyhledat odbornou pomoc.

Svjatlana: Myslím, doufám, že aktuálně není na straně KGB, ale není ani na straně demokratické společnosti. Pohybuje se někde mezi peklem a nebem. Myslím, že vnitřně může opovrhovat tím, co dělá, ale nemůže jinak, protože oni na něj vyvíjejí tlak.

Takovou touhu nemám 

Váš muž byl zatčen jako kandidát prezidentských voleb proti Lukašenkovi, vy jste po jeho uvěznění kandidovala místo něj, volby jste vyhrála, ale Lukašenka vás hrozbami zatčení a násilím vůči vaší rodině donutil odejít do exilu. Dnes jste profesionální politička, lobbujete za svobodné Bělorusko u západních politiků. Respektuje vás Sjarhej jako zvolenou prezidentku?

Svjatlana: (smích) Když jsme ještě mohli komunikovat prostřednictvím advokátů, Sjarhej mi vždy posílal slova podpory a vyjadřoval slova hrdosti. Poté, co naše spojení přerušili, věřím, že věděl, že jsme nikdy nepolevili ve snaze osvobodit jeho i další politické vězně. Pozice mého muže je, že mi nekonkuruje a nijak nezpochybňuje mé politické vedení, i když má silné vůdčí ambice. Doplňujeme se, nejdeme proti sobě.

Nechcete svou ženu vystřídat?

Sjarhej: Ne, takovou touhu nemám.

Váš muž během našeho rozhovoru řekl, že mentálně uvíznul v roce 2020. Byl to rok zmíněných prezidentských voleb, rok nadějí, kdy byli lidé v Bělorusku optimističtí, byli v ulicích, proti Lukašenkovi se vzájemně podporovali. Což o dnešním Bělorusku zřejmě neplatí. Jak vypadá vaše země dnes? Jak situaci v zemi svému muži vysvětlujete?

Svjatlana: Bělorusko je nyní obrovské vězení, kde přímo za mřížemi jsou političtí vězni a miliony dalších obyvatel jsou drženy v nesvobodě jako rukojmí režimu. Je velmi obtížné vysvětlit změnu, k níž během pěti let došlo, někomu, kdo nebyl součástí toho procesu a na vlastní oči neviděl, jak se nálada lidí kvůli dlouhé a kruté represi posunula. Bělorusové se přesunuli do jakéhosi bezpečného modu, kdy se navenek snaží nedávat režimu příležitost, aby proti nim zasáhl, ale to, že se někdo nějak chová nebo vypadá jinak, neznamená, že touha po změně z jeho srdce zmizela. Nežádáme nyní spoluobčany o projevení větší kuráže, když je to tak nebezpečné. Lidem a svému muži ale říkám, že v sobě musíme udržovat oheň, který ve vhodném okamžiku vzplane a Bělorusové vyjdou opět do ulic.

Pro pozorovatele zvenčí se zdá, že Lukašenkův režim je plně pod vlivem a současně pod ochrannou rukou Ruska. Je to tak?

Svjatlana: Chci zdůraznit, že Bělorusko není Lukašenka. Lukašenka a jeho systém jsou pod ochranou Ruské federace, protože jak víte, Putin Lukašenku potřebuje. Je to velmi levný a loajální spojenec, který z naší země udělal zdroj hrozby pro Ukrajinu, pro naše sousedy i západní spojence. Bělorusové ale tak nesmýšlejí, chtějí se vrátit do evropské rodiny. Neházejme tedy Lukašenku a Bělorusy do jednoho pytle. Režim navíc není monolit. Jeho účastníci si v něm nevěří, víme, že v samotném systému máme spojence. Stejně jako v továrnách, v každém podniku, i v těch, které produkují vojenský materiál pro Rusko. Musíme si uvědomit, jak je pro Bělorusko v téhle situaci důležité ukrajinské vítězství, protože to znamená oslabení Putina, a tím pádem i Lukašenky. Až nastane vhodná příležitost, budeme připraveni.

Chtěl byste se setkat s prezidentem Zelenským?

Sjarhej: Jistě, je to můj hrdina. Má velmi těžký osud, to, čemu čelí, je mimořádně náročný úkol. I když dělá některé chyby, chci, aby ho každý podporoval.

Ukrajinský prezident doma čelí ostré kritice za potlačování boje proti korupci a omezování svobody, kdy kritickým novinářům nedává prostor se ho ptát na problematické věci. Co si o tom jako bloger a bojovník za svobodu slova myslíte?

Sjarhej: Ten, kdo nic nedělá, není nikdy kritizován. Byl jsem dlouho v izolaci ve vězení, neznám proto podrobnosti toho, na co se mě ptáte, takže je pro mě těžké se k tomu vyjadřovat.

Svjatlana: Chci jen dodat, že Ukrajinci jsou samozřejmě sjednoceni kolem prezidenta v národním boji proti Putinovi a ruské invazi, a samozřejmě chápeme, že existují i vnitřní krize, které prezident musí řešit. Pro nás je mimořádně důležité, že i ve válečných dobách mohou jít Ukrajinci do ulic, aby ukázali svůj postoj k tomu či onomu zákonu, a nikdo je netrestá, nedává je do vězení za to, že s něčím nesouhlasí. To je znak demokracie a zdravé společnosti.

Co se stane, pokud Rusko Ukrajinu porazí?

Svjatlana: V první řadě doufám, že demokratický svět nedovolí, aby se to stalo. Protože porážka Ukrajiny nebude porážkou jen Ukrajiny, bude to porážka demokratických hodnot, na nichž svobodný svět stojí. Byl by to signál pro všechny další diktátory, že se mohou chovat jako Putin. Napadnout jiné země a chtít se jich zmocnit a připravit je o svobodu. Nikdo si přitom nebude moci být jistý, že nezaklepou zrovna na jeho dveře. 

Básně se stejným koncem 

Když jste byl ve vězení, psali vám podpůrné dopisy i lidé z Česka. Přestože vám je od určité doby nepředávali, co to pro vás znamená?

Sjarhej: Jsem za to skutečně hodně vděčný, chodily z Prahy, Brna a dalších měst. Jsem vděčný všem, kteří na mě mysleli, i politikům a diplomatům, kteří téma běloruských politických vězňů zvedali.

Slyšel jsem, že jste ve vězení začal psát básně. O čem byly?

Sjarhej: Mnoho z nich bylo o mé ženě. Každou báseň jsem zakončoval tím, jak moc ji miluju.

Píšete básně i na svobodě?

Sjarhej: Čas mi to nedovoluje. Bohužel si nepamatuji ani některé z vězení, protože KGB mi vzala zápisník, na kterém jsem je psal.  

Jaké jsou vaše plány pro další měsíce?

Sjarhej: Na prvním místě jsem prvním gentlemanem Běloruska. Je to hlavní role, a kdykoli budu moci, budu se snažit inspirovat Bělorusy v exilu, motivovat je v boji za svobodnou zemi. A myslím, že je důležité oslovit lidi i v samotném Bělorusku a Rusku, dostávat se k jejich mysli a oslabovat propagandu.

Chcete se vrátit zpět do Běloruska, nahradit diktátora Lukašenku a převzít vládu?

Svjatlana: Samozřejmě se chci vrátit do své vlasti. Chci, aby se mé děti vrátily domů. A vím, že většina těch, kteří nyní žijí v exilu, chce totéž. Mým cílem je být s lidmi, dokud nebudeme moci zorganizovat svobodné volby. Když k tomu dojde, sama se jich už nezúčastním, jak jsem slíbila v roce 2020. Máme pro tenhle úřad skvělé lidi. Jsem každopádně dál připravena Bělorusku sloužit.

A vy?

Sjarhej: Chci zpátky do Běloruska, ale také nechci být prezidentem. Mým cílem jsou spravedlivé a svobodné volby.

  Text vyšel v Respektu 32/2025.