Den pastevce sobů

„Jak může někdo něco takového napsat! Copak jsme nějaká zvířata?“ rozčiluje se pětatřicetiletá učitelka Natalia nad článkem z časopisu Ruský reportér. V něm se autor pozastavuje nad životem Něnců, původních obyvatel Jamalského poloostrova ležícího na severozápadě Sibiře, a ptá se, zda by kočovníky nebylo lepší přestěhovat do rezervací.
Natalia může vyletět z kůže. Sama je napůl Něnka. Do svých šesti let kočovala s prarodiči po tundře se stádem sobů a nocovala v čumu (místní název pro týpí). Než šla poprvé do školy, neuměla sice slovo rusky, zato byla zcela samostatná a rozuměla místní drsné polární přírodě a zvířatům. „Ruská a něnecká kultura se mohou skvěle doplňovat a existovat vedle sebe,“ říká dnes.

Pohled, který zmiňovaný článek nabízí, je i na ruské poměry extrémní. Vyjadřuje nevoli nad tím, že stát do určité míry podporuje původní obyvatele Sibiře, přičemž například lékařská péče, poskytovaná v tundře za pomoci vrtulníků na vzdálenosti mnoha set kilometrů, vyjde státní kasu dost draho. Profitují z toho však obě strany – osady Něnců a jejich pohyb se stády usnadňují Rusům přístup k přírodnímu bohatství Jamalu.

A právě kvůli němu může být budoucnost stejně mrazivá jako zdejší polární noc. Západosibiřské pobřeží ledového oceánu, v jehož odlehlých, nekonečných tundrách Něnci kočují, je totiž cílem obrovské expanze lidí a techniky, pro něž tradice nic neznamenají. Táhne je sem jediné: plyn.

Celý článek si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vyjde v pondělí 15. 8. 2011.