Film týdne: Melancholický Jarmusch snímkem o rodinných vztazích připomíná, jak výjimečným autorem dokáže být

Jim Jarmusch po celou kariéru točil filmy, v nichž se zdánlivě nic neděje. Postavy chodí po ulicích, vedou rozhovory, kouří cigarety. Také snímky, jež podstatně více zapadají do žánrových definic (Ghost Dog – Cesta samuraje do akčního filmu nebo Mrtvý muž do westernu), prostupuje nedramatičnost a meditativní pomalost. Trojnásobné nic se pak neděje v jeho nejnovějším díle Otec Matka Sestra Bratr, loňském vítězi z Benátek.

Tři segmenty pospojované abstraktními obrazy filmového materiálu, na který se nic nenahrálo, zachycují návštěvy dospělých dětí u rodičů. Bratr (Adam Driver) a sestra (Mayim Bialik) jedou za „výstředním“ otcem, jehož si zahrál Jarmuschův letitý spolupracovník, hudebník Tom Waitts. Dvě rozdílné sestry (Cate Blanchett a Vicky Krieps) se setkávají na každoročním čaji u akurátní matky (Charlotte Rampling), která se na jejich příjezd připravuje terapií. Dvojčata (Indya Moore a Luka Sabbat) se loučí s nedávno tragicky zesnulými rodiči v bytě, kde vyrůstala. 

„Statická“, dialogická setkání uvozují pasáže naznačující dynamiku mezi sourozenci a předjímající jak jejich vztah k rodičům, tak následné motivy návštěv. Jarmusch, který vedle scénáře napsal i hudbu, pozoruje. Poslouchá. Nedramatizuje. Současnost je rituálně křehká. Události z minulosti se zhmotňují jen ve slovech a pocitech těch, kdo si je vybavují. Každé setkání je svébytný sociální tanec, jehož rytmus určují spletitá pouta, oboustranná (ne)očekávání, snaha nečeřit hladinu nebo sourozenecká blízkost. Jen občas zvednuté obočí či kradmý pohled avizují nevyřčená pnutí, otázky, nejistoty, bolesti. Epizodami se prolíná poznání, že ani naše nejbližší lidi na druhé straně rodinného stolu nikdy zcela nepoznáme. Zůstanou záhadou. Nezřídka proto, že je to snazší než pravda. Zdrženlivou režii občas protne jemný humor ústící v melancholii. Jarmusch neuděluje životní lekce, nenabízí návody. Přesto jako by se tu z „ničeho“ zachyceného se soucitem odžitých let zpřítomnilo cosi esenciálního o lidské existenci. Třiasedmdesátiletý režisér je prominentní součástí světové kinematografie od roku 1984. Je tu tak dlouho, že je někdy snadné brát ho jako obligátní samozřejmost. Pak ale natočí film, který připomene, jak výjimečným autorem dokáže být.