Album týdne: Od hyperpopu k popové elitě – Danny L Harle propojuje Monteverdiho s eurodancem

Tak strašně moc euforická a tak strašně moc melancholická. Skladatel a producent Danny L Harle těmito protiklady popisuje svoji hudbu často, ale teprve na novince Cerulean jde oba pocity prožívat naráz a v plné intenzitě. Pro Dannyho L Harlea se v poslední dekádě stala taneční hudba prostorem k vyjádření často až existenciální tíže, přitom ale nikdy nezapomíná na její svůdný, lacině kýčovitý půvab a prvoplánovou přitažlivost. Na Cerulean se to navíc celé děje v nepopiratelných hitech za přítomnosti hostujících zpěvaček první ligy současného popu jako Dua Lipa, Caroline Polachek, PinkPantheress nebo Oklou. 

Danny L Harle – podobně jako jeho generační souputníci A. G. Cook a Sophie – vzešel z podvratného hyperpopového kolektivu PC Music. Ten na začátku desátých let dovedl veškerou popovou estetiku a stereotypy ad absurdum: nabídl publiku přepálenou verzi komerčního popu, u níž nebylo až tak zřejmé, jestli se jedná o upřímnou fascinaci spotřební kulturou, či naopak o satiru. Trojice měla enormní vliv na současný hudební terén. Sophie se stala kultovní tvůrkyní a Danny L Harle a A. G. Cook vyhledávanými spolupracovníky velkých hvězd, kterým dokážou v jednom balení nabídnout sofistikovanost i naprostou povrchnost.

Harle, syn uznávaného skladatele a saxofonisty, prošel klasickým hudebním vzděláním, studoval skladbu, ale během let na univerzitě přišel na chuť přímočarosti a srozumitelnosti popu. Ostatně školu absolvoval skladbou kombinující klasické nástroje se syntetickými zvuky z videoher. Podobně široká paleta se objevuje i na jeho desce Cerulean. Harle se na ní po debutu Harlecore (2021), na němž v době pandemických uzavírek simuloval požitky naplněnou noc v klubu, přibližuje spíše konejšivému, útěšnému a terapeutickému aspektu tance. „Pořád cítím, jak to bolí. Potkala jsem někoho, jako jsi ty, a taky mě nemiluje,“ zpívá PinkPantheress v mocně gradujícím singlu Starlight, pro nějž se Harle rovnou měrou inspiroval v renesanci u Claudia Monteverdiho i v devadesátkovém eurodancu u Gigiho D‘Agostina. 

Bolestně rozchodovými písněmi jsou také Raft in the Sea s hostující Juliou Michaels, On & On, v níž zpívá Caroline Polachek, a výjimkou není ani Crystallise My Tears, v níž se Oklou vyznává: „Včera v noci jsem byla tančit. Viděl jsi to? Bylo to celé k ničemu?“ Odpovědi nachází stejně jako její kolegyně právě během taneční noci, která dokáže dát všechno, co se v životě rozbilo, na parketu znovu dohromady.