Nejvíc nenáviděný český film se vrací do kin jako vítěz

Za žádný jiný film to režisérka Věra Chytilová neschytala tolik jako za Dědictví aneb Kurvahošigutntág, první celovečerní snímek, který natočila po listopadu 1989. A to se kvůli jejímu podobenství Sedmikrásky rozčiloval na jaře 1967 Jaroslav Pružinec v tehdejším Národním shromáždění a obviňoval ji z plýtvání filmovým materiálem na takový „zmetek“ a ze zkaženosti v rozporu s komunistickou ideologií. Zatímco poslanec marně požadoval plošné stažení Sedmikrásek z kin, u Dědictví porevoluční kritika posílala tehdy dvaašedesátiletou režisérku nemilosrdně rovnou do důchodu, kde už nebude škodit české kinematografii. „Film okouzlí čtenáře všech těch Expresů a Špíglů. Soudnému člověku je však z toho smutno,“ vypíchl recenzent Českého deníku shodu na tom, že jde jen o bulvární snímek.

Film měl premiéru v půli prosince 1992 v pražském Paláci kultury za účasti politických špiček, včetně premiéra Václava Klause, ale jeho dobové kritické přijetí bylo bez nadsázky brutální. Nikdo by si tehdy neuměl představit, že pověst snímku o vesnickém flinkovi a křupanovi Bohoušovi Stejskalovi, jenž v restituci k bohatství přišel a popletlo mu to hlavu, se s odstupem promění tak razantně a bude považován za cennou „generační výpověď“. V lednu 2026 se však vrací do kin jako kultovní film a podle kritiky třetí nejlepší tuzemský porevoluční snímek.

Do očí bijící rozpor odmítnutí a pozdějšího přijetí v sobě přitom skrývá víc než recenzentský omyl. Reakce dobové kritiky na snímek jízlivě zachycující transformaci mluvily o lacinosti a jeho přijetí se postupně změnilo až s tím, jak se začaly objevovat otázky, co tehdy Československo a Česko vlastně zažilo a co z nekriticky idealizovaných devadesátých let je s námi dodnes.

A právě rostoucí zájem o devadesátá léta přidává aktuálnímu životu Dědictví v kinech další rozměr. „Chytilová dokázala zachytit podstatu onoho desetiletí tak, že z toho jedna část publika řičela smíchy a ta druhá se okázale pohoršovala,“ říká režisér a fanoušek Dědictví Jan Prušinovský. „Dědictví přežilo Klause, který film označil za společensky nebezpečný, přežilo i bombing kritiků, kteří neuznávají, že i fekální humor může mít uměleckou hodnotu.“