Čarodějnice musejí zpátky do kuchyně

Když se řekne hon na čarodějnice, v našich končinách si pravděpodobně vybavíme Jesenicko, kde byly tyto procesy nejrozsáhlejší a nejbrutálnější, k tomu román Kladivo na čarodějnice, případně stejnojmenný film. Procesy, kdy bylo na základě vykonstruovaných obvinění mučeno a následně mimořádně krutě zabito několik stovek žen, máme tendenci vnímat jako vyvrcholení iracionálního a temného období, případně jako důsledek rekatolizace po třicetileté válce. 

Italská, v USA žijící vědkyně Silvia Federici tento zjednodušující pohled v knize Kaliban a čarodějnice narušuje. Útlak žen podle ní vycházel z kalkulu vládnoucích tříd a roli církve vnímá jako podružnou. Ekonomický vývoj na přelomu středověku a raného novověku dává do souvislosti s tím, jak se vyvíjela snaha evropských států o dohled nad ženami a jejich reprodukcí – a píše, že západní společnosti dodnes stojí na dědictví honů na čarodějnice. 

Marx a Foucault

Pozdně středověké a raně novověké státy podle autorky reagovaly na demografické krize (a tedy na výpadky v pracovní síle) oklešťováním reprodukčních práv žen. Zároveň je spojuje s tím, že v 16. století došlo k výraznému propadu mezd a zhoršení životních podmínek. Než aby vládnoucí vrstvy riskovaly další selská povstání, bylo výhodnější obrátit komunity proti sobě a šířit mýty, že čarodějnice v noci pojídají maso z dobytka nebo zabíjejí děti.