Věra Jourová: „Test Turkem“ a co všechno u nás ještě (ne)jde

Chtěla jsem původně napsat agitku za schválení zákona o bezpečném internetu. Dostávám totiž spoustu dotazů na to, jak se bránit podvodům, hejtům, zásahům platforem do příspěvků či poškozování dětí na internetu. Zákon chránící lidi („naše lidi“) pořád nemáme kvůli řevu části vlivných politiků, že nedovolí cenzuru. Smutné a absurdní. Vrátím se k tomu někdy příště. 

Mám teď ale nutkání se vrátit k „testu Turkem“, aneb co všechno jsme schopní jako politici a společnost tolerovat. Výrok o parazitech a deratizaci je podle mnohých za čárou. Podle mě taky samozřejmě. Mnozí z nás slyšeli v tom výroku ozvěnu nacismu. Je důležité, že nějakou čáru u nás pořád máme a dokážeme s ní pracovat.

Čerstvě po zveřejnění výroků pana Turka mě o reakci požádala Marie Bastlová v rozhovoru na Seznam Zprávy. Dotaz mimo jiné zněl, jak by měl reagovat premiér Babiš. Řekla jsem, že když to neodsoudí, udělá velkou chybu. Neměla jsem na mysli chybu dopadající na jeho politickou pozici, ale chybu zasahující bezprostředně celou naši společnost. Kdo mlčí ke zlu, jako by ho podporoval. Tolerance, či dokonce podpora takových projevů ze strany nejvlivnějších lidí jsou zvlášť nebezpečné. Po rozhovoru pak vyjdu ze Seznam Zpráv a co nevidím: premiér Babiš se ohradil a řekl, že je takové vyjadřování nepřijatelné. Uf. Oddychla jsem si. Premiér má dnes totiž díky své voličské podpoře tak silný vliv, že je pro velkou část společnosti skoro jakýmsi kompasem (ano, i kompasem mravním...).   

Pan Turek označil skupinu lidí slovem „paraziti“, které chce „deratizovat“. Dovolím si teď sáhnout pro slova autority, sociologa Zygmunta Baumana, který ve své knize Modernita a holocaust (1989) zkoumá postupný a propagandisticky velmi umně zvládnutý proces řízeného hnědnutí společnosti a zvyšování tolerance běžných občanů k nenávistné rétorice ke skupinám obyvatel. Co bylo ještě včera nepřijatelné, to se mělo stát většinově přijatou normou. K překročení výše zmíněné čáry nedošlo jedním velkým krokem, ale malými postupnými krůčky. Dnes již víme, že nacisté záhy od rétoriky přistoupili k činům za víceméně pasivního přihlížení, či dokonce přitakávání velké části „zpracované“ společnosti. Bauman se v knize snaží dopracovat milníků, za kterými už nebylo návratu. Jedním z nich byl ten, kdy nacisté část společnosti oficiálně označili za nežádoucí, určenou k likvidaci. Bauman v té souvislosti používá pojem „kategoriální vražda“, tedy specifický typ hromadného vraždění celé skupiny lidí na základě jejich příslušnosti ke „kategorii“. Počátek tohoto vraždění začíná dehumanizací a zacílením oné skupiny lidí, kterou je třeba eliminovat.