Sváteční korzování v bublině
Vyvěsit vlajku. Jako každý rok. Zabalit deštník. Vyrazit na nádraží a doufat, že i když se podle Radiožurnálu právě před chvílí srazily v Praze dva vlaky, ten můj k cíli dojede. A že to bude jediný střet v tomto svátečním dnu.
První zastávkou mého korzování byla redakce Respektu, kde jsem obměnil svou garderobu nákupem černého trika. To dosavadní „respekťácké“ už má barvu oslí kůže.
A pak jsem se v centru města přesvědčoval o tom, že mladí vzali den studentstva vážně. Vyskytovali se hojně za pulty stánků s pokrmy i vzděláním. Na přednáškách a debatách, mezi výstavními panely, v nacpaných tramvajích, v nichž se neviselo na tyčích, ale naslouchalo. Třeba historiku Blažkovi, když porovnával „bublinu“ 1200 chartistů v polovině osmdesátých let s tehdejší „bublinou“ 1,7 milionu členů a kandidátů KSČ. Potomci které bubliny mají dnes větší vliv? Ústy Dobrovského zazněl i Havel připomenutím, že naděje není optimismus ani očekávání dobrého konce, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na výsledek.


Smysl mělo i mít deštník. O to působivější bylo, když lidé s ním i bez něj naslouchali otřesnému úryvku z knihy Světlany Alexijevič v brilantním podání Simony Lewandowské. Úctyhodná byla fronta na pořad Přepište dějiny & Zrnění. Bohužel jsem se do sálu už nedostal. Příjemné byly rozhovory s mladými z „občanského sektoru“, plně zaujatými tím, čím se zabývají.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu

















