S Ajkou na cestách

Vydávám se sama do dalekých končin Andalusie po delší poradě s „Ajkou“ (to je AI), která je o něco mladší než já, takže na to nejsem sama.

Na letišti hledám spřízněné duše a potkávám muzikanty souboru Vivaldianno, kteří letí do Malagy koncertovat. Gate 12 otevřen, a tak si mohu v klidu sednout a čekat na odlet. V letadle mám sedadlo před cestujícími, kteří se baví španělsky, nerozumím téměř nic… Kde je mých deset on-line lekcí opakování španělštiny po 60 letech od maturity?

Není lehké na letišti v Malaze večer najít AI doporučený vlak do města, natož si koupit lístek. Zeptám se poprvé španělsky – rozumějí mi. Je to napůl metro, napůl vlak, chvilku jede v podzemí města, chvilku na povrchu. Na konečné vytáhnu lístek s napsanou adresou hostelu, kde mám dnes spát. Cestou se ptám, záměrně mladých, chovají se všichni mile. Vytáhnou mobil, najdou hostel na mapě a já postupuji k cíli do středu města. Je po 22. hodině, všude plné kavárničky a hospůdky, žije to tady, auta tu nejezdí, lidé korzují. Když se přiblížím k hostelu, sednu si na náměstí mezi místní, dám si malé pivo a pozoruji svět kolem sebe; vše se zdá idylické – usměvavé tváře, dvojice, rodiny, party mladých procházejí kolem mě, někteří na kole... Tak si představuji pestrý, mírumilovný svět. Je to nakažlivá atmosféra.

Ubytuji se v hostelu, jednolůžkový pokoj je něco jako kajuta na lodi, bez oken. Nemohu nikde najít možnost, jak zhasnout, až kolemjdoucí zaměstnanec vypínač (ne hned) nachází. U snídaně se v netradičním prostoru – knihovna, hudební nástroje – sejde různorodá společnost. Před odchodem z hostelu se ptám na možnost nabití telefonu. Mají tam tři nabíječky, žádná k mému telefonu nepasuje. Usměvavá dívka mi říká, že můj telefon je moc starý. Aha, já taky…