Moře mezi Masarykem a Klausem

Nám chybí moře, nám chybí vědomí, že na druhé straně je také svět; sedíme jako žáby v rybníce a kuňkáme na sebe,“ řekl prý prezident Masaryk deset let po založení Československa. Kde si Češi zkoušejí najít náhradní moře (vzduch je naše moře – vlny hor – moře piva), jak se naše touha po něm uskutečňuje a jaký vývoj má motiv „přímořských Čech“. To vše ohledává spisovatel, performer, sociální pracovník a literární kritik Ondřej Macl v knize České moře. Nový pohled na kulturní dějiny, která vychází z jeho dizertační práce. 

Rekapituluje v ní cesty českých poutníků k moři i putování mořeplavců; za nejstarší známý pohyb Čecha po moři je tradičně označována misijní plavba sv. Vojtěcha z Gdaňsku do Pruska roku 997, která záhy skončila biskupovou smrtí. Šťastnější zakončení měla cesta režiséra Vladimíra Morávka, který se o prázdninách roku 2009 od Jadranu vrátil ve škodovce přetékající barely a lahvemi s mořskou vodou. Chorvatským celníkům musel vysvětlovat, že jde o součást happeningu, při kterém kus moře putoval do vnitrozemského divadla, kde jej místní měli přivítat četbou básní Jana Skácela či fanfárami z Janáčkovy Sinfonietty.

Více se ovšem Macl věnuje našemu i světovému písemnictví. Od Kosmy přes Komenského a Nerudu až po soudobé literáty, od Shakespearovy Zimní pohádky (jejíž motiv „českého moře“ rozvinula Ingeborg Bachmann a využili jej autoři nedávné české expozice na veletrhu ve Frankfurtu) k německému spisovateli Franzi Fühmannovi, rodáku z Rokytnice nad Jizerou, který psal, že miluje moře, ač pochází z Čech, toho „nejniternějšího vnitrozemí“.

A mimo jiné tu dokazuje, jak jsou moře a touha po něm ve zdejších knihách až překvapivě frekventované. Ze současníků to dokládá na Radce Denemarkové, Jáchymu Topolovi, který nechá praotce Čecha dojít až na pobřeží, a na Jaroslavu Rudišovi, v jehož dramatu Anšlus narůstá moc přírody a moře zaplavuje pevninu: „Nejdřív to zatopí Čechy a pak Sasko. Češi vždycky chtěli moře. A Sasové taky. Tak ho teď budou mít.“