Výstava týdne: Podčlověk verze 2026 – Malíř Martin Kolář v Pardubicích balancuje nad propastí

Člověk je provaz natažený nad propastí, tvrdí malíř Martin Kolář v názvu své výstavy v pardubické galerii Art Space NOV a zní to jako z nějaké skladby kapely Vincent, ve které zpívá: jeho výkřik je sice myšlen smrtelně vážně, ale zároveň se zjevnou dávkou nadsázky a ironie, která nám dává prostor reagovat na sdělení mnohem větší škálou emocí než jen úlekem. Stejně interpretačně otevřené jsou také obrazy letos sedmadvacetiletého autora, který loni na AVU diplomoval v ateliéru Kresby.

Už na škole bylo zřejmé, že si Kolář v malbě našel pozici, díky níž bude nejen rozpoznatelný, ale také výjimečný. Hladká malba na jeho plátnech svou jemností a precizností působí, jako by ji vytvořil technikou airbrush. Ve skutečnosti však autor spreje nepoužívá a šalebný dojem je výsledkem jeho titěrné práce se štětcem a klasickými olejovými barvami. Některé z pláten prezentovaných v Pardubicích letos už vystavil v pražské M6 Gallery na své výstavě Co tě nezabije, to tě zdeptá. Parafrázoval v ní tezi Friedricha Nietzscheho o lidském posílení skrz utrpení, kterou adaptoval na současný svět: ne, házení klacků pod nohy nám skutečně často nepomáhá v rozvoji, ale naopak nás ještě víc ubíjí. V Pardubicích se nyní ve spolupráci s kurátorem Kamilem Princem k německému filozofovi vrací.

Svým způsobem je výstava v podzemí Pernštýnského náměstí Kolářovou komorní retrospektivou. Jsou tu jeho školní práce z počátku desetiletí, na kterých zobrazoval šklebící se děti proměněné v atomové pumy, děsivé kyborgy nebo rozjívené teroristy. Do obrazů se mu postupně vměstnávalo čím dál víc narážek na popkulturní témata. Většinou spojená s jeho dětstvím, ať už šlo o plyšové postavičky Jů a Hele pro nejmenší nebo hrdiny akčních filmů a seriálů pro teenagery. Kolář vše maloval s touhou nenechat na ploše pláten ani centimetr volného místa a nebál se u toho používat barvy tak ostré jako pařáty jeho oblíbených vesmírných monster.

V Pardubicích je však nyní k vidění také série zbrusu nových obrazů, kde tuto barevnost radikálně potlačuje. Námětem jsou Kolářovi tentokrát jakési kovové figury s přivřenýma očima a pootevřenými ústy. Možná jde o agresory z cizích světů, možná o oběti neznámé apokalypsy, která jejich těla zmutovala do tohoto žalostného stavu. Nebo to také může být metafora člověka roku 2026, který skrz bezbřehou digitální konzumaci všech kultur, subkultur, popkultur a kontrakultur postupně ztrácí sebe sama a mění se v indiferentní kreaturu, na které se teoreticky může odrážet úplně všechno, co kdy viděl a slyšel, ale třeba taky vůbec nic – otázkou je, která varianta je horší.

Jednu z částí výstavy Kolář nazval Übermensch. Je to od něj poťouchlost, protože na rozdíl od Nietzscheho si rozhodně nemyslí, že se dá po onom lidském provazu přes propast dostat od primitivních zvířat až k absolutnímu ideálu existence. Z jeho obrazů je naopak zřejmé, že budoucnost lidstva vidí spíš v podobě tlupy podčlověků než nadčlověků. Přes veškerý nihilismus jeho výtvarných děl nicméně pohled na ně nabízí jisté rozhřešení: pokud má náš život mít nějaký smysl, zkusme se na něj dívat podobně kreativně jako Martin Kolář.