Potřebujeme respektovat politiky?

Když se návštěvník prochází Obecním domem, Národním divadlem či Národním muzeem, obklopí ho nejen historické budovy, ale také duch českého vzepětí. Tady naši předci chtěli dokázat světu, že jsou kulturně vyspělý národ. Už tehdy se lišily názory, jestli se to povedlo, ale to je jiné téma. Emancipačním motorem každopádně byla touha být respektován, vnímán světem jako společnost, která má co nabídnout. Na stěnách visí obrazy či reliéfy osobností, jež zazářily v architektuře, vědě, mecenášství či politice.

Tento étos se přenesl i do politiky po první světové válce, kde se nejvyšší ústavní činitelé snažili vystupovat tak, aby si získali respekt, chtěli vypadat důstojně. Nebránilo to aférám, hádkám, střetům, ale neopouštěla se snaha o dosažení jisté „velikosti“. Tón určoval Tomáš G. Masaryk, který dlouhodobě razil postoj, že malý národ musí být k sobě přísnější než ten velký. 

V jistém ohledu se na to navázalo po revoluci, i pod vlivem Václava Havla. Bylo to však těžší, protože politika se díky televizi a rozhlasu ocitla v obývácích voličů. Nedokonalosti a přehmaty volených zástupců tak byly více na očích. Sociální sítě a internet nám strčily politiku z obýváku doslova do kapsy, a tak jako se zmenšily obrazovky, na kterých věci veřejné sledujeme, zmenšily se i ony politické ambice. 

Z české debaty posledních měsíců vymizel rozměr, jak má vlastně naše země vypadat. Co je cílem vlády? Zato se mluví o nástrojích politiky, o oponentech, o nutnosti někoho potrestat, omezit jeho vliv a podobně. Podobně se ztratila ambice být vnímán jako státník.