Vzpomínka na Afriku

Jsem člověk neposedný a zvědavý, proto jsem v životě navštívila všechny možné kouty světa, chladné i horké, vzdálené i blízké. Mám úctu k přírodě a cítím se v ní dobře, ale především mě zajímají lidé. Odkud jsme přišli? Kam se ubíráme? Toužím poznat všechny ty cesty, které prý vedou do Říma.

Tentokrát jsem se vydala na pro mě nový kontinent, do Afriky. S cílem projet se po Nilu od Luxoru do Asuánu. Na programu byly zastávky a procházky fascinujícími stavbami jako chrám v Karnaku a Luxoru, dále Memnonovy kolosy, chrám královny Hatšepsut, Údolí králů včetně Tutanchamonovy hrobky. Neopomněli jsme se zastavit v chrámu v Edfu. Místní a dobře znalý průvodce nám přiblížil dějiny, význam těchto úžasných staveb, které se pro nás dochovaly déle než 4000 let. O tehdejším životě a jeho hodnotách se dozvídáme z rytin na zdech chrámů, hrobek a obelisků. Více nám napoví hieroglyfy. Ujasnilo se mi, že někteří lidé tehdy oplývali velkými znalostmi a mnozí velkou moudrostí a odvahou.

Všechny výše zmíněné skvosty spojuje životodárná řeka Nil na své přes 6000 kilometrů dlouhé cestě ze středu Afriky do Středozemního moře. Je zdrojem vláhy uprostřed pouště, bez níž by v této krajině nebyl život možný. V její blízkosti bují zelená vegetace a palmy tvoří husté háje. Je nutné zmínit, že v protikladu k velikosti bývalé kultury stojí nesmírná chudoba, s níž jsme se setkali v Luxoru a Asuánu i všude jinde kolem nás. Také mě zklamal přístup místních k už tak křehké přírodě. Pitná voda je nutnost, za kterou se platí. Dodává se v plastových lahvích, které se společně s plastovými sáčky povalují všude v krajině, včetně řeky. Lidé jako by je neviděli. Na některých místech, společně s jinými odpadky, tvoří hromady, v kterých se prohrabávají děti a toulaví psi. Občas hromady někdo podpálí a likviduje je ohněm, z něhož kouří silně čpavý dým. Lidé se většinou živí jako drobní podnikatelé bez veškerých jistot, co den dá. Vidí-li turistu, snaží se prodat, co můžou. Obklopili nás a s nenásilnou úporností nabízeli zboží i služby anglicky, francouzsky a často i německy. Po několika neúspěšných pokusech přijímali odmítnutí bez urážky.

Řeka nás donesla až do Asuánu. Zde si náš průvodce vzal volno a my jsme se rozutekli každý na vlastní pěst. Nastoupila jsem do lodičky veřejné dopravy, která mě převezla na druhý břeh. Núbie získala určitou samosprávu, její obyvatelé mají vlastní jazyk a liší se tmavší pletí. Stejná byla jejich snaha prodat turistům zboží a služby. Byla jsem si jistá, že se nedám přemluvit ke koupi ničeho. Ovšem než jsem se nadála, podlehla jsem laskavé nabídce muže středních let v bílé suknici s turbanem na hlavě. Mluvil plynně anglicky a nabídl mi, že mě doprovodí ke Hrobkám šlechticů, a budu-li chtít, až ke kapli na vrcholu skály. Nejistě jsem si prohlížela cestu horkým pískem pouště, která tam vedla. „Pěšky to nezvládneme,“ ujistil mě můj nový průvodce. „Doveze nás tam můj velbloud. Teď, nebo nikdy, rozhodla jsem se. Zapomněla jsem na to, že se velbloudů vlastně bojím. Možná že na mě působil horký vzduch a písek. Než jsem se nadála, seděla jsem na velbloudovi a držela se jako klíště za pas neznámého průvodce, jeho majitele.