Prostě odejít

Cincinnatus C. je gnozeologicky zvrhlý. Nepropouští totiž cizí paprsky. Ve světě, kde je každý pro každého průhledný a čirý, působí dojmem temné překážky. A tak je souzen, odsouzen a v souladu se zákonem je mu pošeptán rozsudek smrti. Následně je uvězněn v pevnosti, kde na něj čeká v cele pavouk, úředně schválený společník všech vězňů, místní knihovna je uspořádána podle počtu stran a dle řádu zde nikdo nezodpovídá za ztrátu osobních věcí ani vězňů. Ocitá se v panoptickém světě, kde na hodinách dávno nejsou ručičky a je třeba je neustále malovat, při cestách z cely můžete zabloudit na svobodu i do jídelny ředitele, musíte se spřátelit se spoluvězněm a podřizovat se bizarním předpisům. A také neustále uraženému personálu, který vás považuje za vtělení nevděčnosti.

Pozvání na popravu, které nyní vychází po více než třiceti letech česky podruhé, poprvé však v překladu autorova dvorního překladatele Pavla Dominika, údajně Nabokov napsal během „dvou týdnů nádherného vzrušení a neutuchající inspirace“ v roce 1934. Tedy během svého „ruského“ období, kdy žil již dvanáct let v berlínském exilu (anglickou verzi připravil ve spolupráci se synem až na sklonku let padesátých). V té době to byl jeho nejexperimentálnější román, který vybízel k dohadům, jak jej chápat a nakolik je možné jej propojit s problémy ruského exilu. Odrážejí se v něm děsivé zvěsti o sovětské mašinerii a stalinských čistkách? Jedná se o alegorii světa či jakéhosi obecně lidského vyhoření? Sám Nabokov označil Pozvání za svou nejbásničtější knihu a vždy se posmíval pokusům připodobnit ji k jiným slavným enigmatickým dílům, v první řadě ke Kafkově Procesu.

V tomto ohledu bychom ostatně kromě obvyklých podezřelých, kterým se v doslovu věnuje Richard Müller, mohli zmínit třeba povídku Johna R. R. Tolkiena List od Nimrala. V té je hrdina vystaven podobně necitelnému řízení nudného – jakkoli místy nuceně veselého – zřízení. Nebo některé prózy Philipa K. Dicka, jehož fikční světy byly plné paranoie a nedůvěry vůči realističnosti kulis, mezi nimiž se postavy pohybovaly.

Nabokov ostatně mnohokrát dokázal, že v žánrových hrách předběhl dobu. Smích ve tmě by se neztratil po boku moderních psychologických thrillerů, Ada je fascinující alternativní historií a Pozvání může být dystopickým románem zasazeným kamsi za rok 3000 n. l. Především se však jedná o knihu neskutečně zábavnou. Navzdory básnickým obrazům, až obsesivní pozornosti věnované detailům a krutosti některých scén sálá z každé stránky radost i vtip. A vše korunuje potměšilá pointa, že nakonec nemusíme být součástí idiotského systému a prostě můžeme odejít. I z vlastní popravy.