Je pátek ráno a já si konečně dávám klídek. Během snídaně volám domů rodičům a u toho popíjím čaj moringa plný minerálů, prý dává sílu. Pak už si beru věci na hodinu a vyrážím. Dnes mám na gymplu jen dvě hodiny, za minutku jsem tam. Před začátkem hodiny bývám někdy nervózní, v některých třídách, kde učím, jsou žáci podobně staří jako já, tedy kolem dvaceti. Vždycky se proto snažím dostat do mindsetu, který nazývám „Hnízdo“ – jakožto hold panu učiteli Hnízdovi z Obecné školy.
„Bonjour, miss Zuzkaaaa!“ „Je hodina angličtiny, neříkáme bonjour, ale…?“ „Hellooo, miss Zuzka!“ „Thank you, sit down!“ Třída pracuje docela dobře, a tak to pěkně odsýpá. Před zvoněním ještě stíhám reflexi: nedopadla jsem u nich úplně nejlíp, špatné to ale taky není.
Se sestrami, zdejšími misionářkami, vyrážíme domů, za chvíli bude čas oběda. Na výběr je nějaká podivná, u nás neznámá zelenina, rýže a – nepříliš lákavě vypadající – smažené kusy ryb. Pro mě jsou tam ale vajíčka – sestry mi místo masa připravují něco jiného. Rychle se pomodlíme a můžeme jíst.
Po jídle se vrháme na nádobí a za chvilku se už jde odpočívat. Uléhám do postele, a i když u nás na to rozhodně nejsem zvyklá, tak tady okamžitě usínám. Probouzí mě až budík na další hodinu.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
