Velká anketa Respektu

JÁCHYM TOPOL, spisovatel:

Kniha, která na mě zapůsobila jako přelomové dílo, bezmála průvan v mysli, jsou monstrózní Jiříkovy starosti o minulost (Plus, 2015). Vyprávění, ve kterém se dějinná i osobní muka mění v grotesku a zase naopak, napsal Jan Faktor německy, na překladu ale spolupracoval s Radovanem Charvátem a svůj klenot zčešťoval, takže nepochybuji, že jde o domácí literaturu. Fízl (Torst, 2007, Argo, 2023) a Škola od svatého Norberta (Torst, 2021) od Petra Placáka, spolu se starším Medorkem, zase tvoří jedinečný Bildungsroman, prózu na pomezí publicistiky psanou romantickým gestem, ovšem sevřenou placákovským šklebem nad vším mimo Nejvyššího. A temnou prozaickou perlou současnosti je Evropanka (Argo, 2023) od Alexeje Sevruka, ukrajinský epos o schopnosti přežít, a dokonce se radovat, byť třeba v ruinách

KAMILA ZLATUŠKOVÁ, producentka, scenáristka, režisérka:  

Netřeba předesílat, že vybrat nejlepší českou prózu za posledních téměř 25 let je úkol těžký, ne-li nereálný. Je možné aplikovat řadu kritérií a perspektiv, a navíc i při veškeré snaze není v silách jednotlivce úplně všechno přečíst. Po delších úvahách jsem se ale rozhodla, že dám svůj hlas Žítkovským bohyním Kateřiny Tučkové. Ta kniha před lety při čtení zasáhla nejen mě, ale dokonce i mého manžela, který reprezentuje naprosto odlišný svět od toho mého. A to mi pro anketu tohoto typu přijde jako důležitá okolnost. Jde navíc o zapomenuté silné ženské příběhy, kterých je naše minulost plná. Z knihy se stal fenomén a její překlady v čele s anglickým jsou úspěšné i v zahraničí. Mám spoustu dalších oblíbených českých autorů a autorek posledního čtvrtstoletí, na dalších místech bych určitě zmínila třeba tvorbu Jana Balabána, Petry Soukupové nebo Martina Reinera. Ale domnívám se, že Kateřina Tučková je zkrátka v tom nejlepším slova smyslu Jaromír Jágr české prózy.