Památník v Letech už nedovolí znovu zapomenout
Na takové otevření stálo za to si počkat
Někomu to možná právě přijde jako hodně dlouhá doba: třicet let. Přesně tolik uplynulo od okamžiku, kdy počátkem devadesátých let historik Ctibor Nečas, novinář Markus Pape a další poprvé odkryli šokované veřejnosti pečlivě ututlaný fakt, že v místech obřího velkochovu vepřů v Letech u Písku byl za protektorátu během druhé světové války koncentrační tábor pro tuzemské Romy.
Tedy místo, kam čeští strážníci na základě požadavku nacistů nakomandovali a kde pak čeští dozorci drželi zdejší „cikánské rodiny, míšence či osoby žijící po cikánsku“. Poté, co se špičky nacistického režimu definitivně rozhodly vyvraždit kromě Židů i Romy, vozila česká stráž vězně z Let – alespoň ty, kteří přežili tamní kruté podmínky – do plynových komor v Osvětimi.
Po šokujícím odhalení nastala zmíněná „dlouhá doba“ sporů, jestli se opravdu stalo to, co se stalo, kde přesně se to stalo, kdo za to může a jak – či zda vůbec – uctít památku obětí. Na konci toho všeho je úterní otevření působivého památníku za účasti pozůstalých, prezidenta, premiéra a členů vlády. Než však k tomuto šťastnému konci došlo, potřebovala politická reprezentace a občanská společnost čas, aby palčivé téma vstřebala a vyrovnala se s ním.
Váhání a hádky trvaly až do roku 2017, kdy vláda Bohuslava Sobotky splnila slib mnoha předchozích kabinetů a udělala zásadní krok: vykoupila velkochov prasat od soukromých majitelů. To umožnilo rozsáhlý archeologický průzkum, který přinesl řadu nových poznatků. Na základě sond a odkrytí části terénu archeologové pod vedením týmu Pavla Vařeky nejprve přesně lokalizovali místo bývalého koncentráku. Zjistili, že z 90 procent opravdu stál přesně v místech později komunisty postaveného prasečáku, o čemž se dlouho spekulovalo. Jeho vlastníci to roky popírali; tvrdili, že tábor stál jinde než některé jejich haly, a nikoho zvenčí nepouštěli na pozemek, aby to mohl ověřit.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
